maloval ve svých feuillE~tonech, snad se tam ozve
některé z těchto jmen - zpodoboval věci s nemenší
oduševnělostí než lidi a naopak dovedl, vládna chvílemi
uměním patriarchálního klidu, dáti lidem pouhou
perspektivu předmětů a dekorací.

Bohudík jest v »Povídkách malostranských« o mnoho
více než metoda, jest v nich hlavně kouzlo osobní a zá6
hadné, těžko definovatelné. Zdá se skoro absurdností,
že postavičky tohoto světa tak staromódního, jež jsou
podány slohem genrovým a kresbou groteskně reali6
stickou, jsou myšleny docela typicky, ba přímo symbo
•licky: ale pročtěte si co nejpozorněji »Svatováclav
•skou mši«, »Hastrmaha« nebo příběh »Jak si nakouřil
pan Vorel penovku« - v čem jest jejich poslední kouzlo
než v této docela tichoučké tragice, diskretne zaha
•lené? Neruda však nikdy nebyl objektivním psycho=
logem velkého slohu - jen proto a pro nic jiného ne.
mohl a při své autokritice arcit nechtěl napsati velkého
románu-a tak hoře obecně lidské, jímž jako měkkým
temnosvitem opředl své postavy, má intimní, osobní
zdroj, v podstatě týž, jaký vyvřel pak silně v »Prostých
motivech«. Jiste toto hlubší posvěcení spí mezi řádky
epické evokace zašlého světa; avšak kdo může říci, že
knihu zná, dokud se nezačetl právě mezi řádky? Ale ani
positivista neodejde od »Povídek malostranských« ne.
obdarován: povídka »ll tří lilíÍ« dá mu požitek
vypravování hutného a úměrného;» Pan Ryšánek a pan Schlegel c:
nebo» Doktor Kazisvět« radost jadrné karakterístiky;
skizza »Jak to přišlo, že Rakousko nebylo rozbořenoc:
štěstí perlivého humoru a bezstarostné moudrosti. ~

72