smělosti, Jež nebyla však zároveň smělostí
psychologIckou, proto říkají jIm jedni nejnaturalističtější práce
Nerudova, ač v jejich genrovém humoru není ani stín
skutečného naturalismu, druzí dokonce náběh k
sociálnímu románu, třebaže Neruda měl v nich zájem
čistě pitoreskní a naprosto ne sociální. Humor Nerudův
v nich jest snad smavější a radostnější než kdekoliv
jinde, ale také o mnoho mělčejší; umělce prozrazuje tu
arciť skvělý a švižný dar pozorovatelský, nikoliv však
promyšlená tvůrčí práce, měnící náčrty a zápisky
v opravdové tvůrčí dílo.

:.Arabeskyc a »Povídky malostranskéc jsou spřízněny
co nejúže, ba nazval bych »Arabeskyc přímo prů.
pravou »Povídek malostranskýchc. Když Neruda na
rozhraní let 50. a 60. otiskoval po časopisech novely,
jež později spojil v první svou knihu próz, řadil je
cyklicky pod titul »Obrázky ze života pražského«;
nemůže být pochyby, že konečným uskutečněním tohoto
plánu jsou právě »Povídky malostranské«. Trojí úskalí
hrozilo N erudovi, když s vyspělým uměním vrátil se
k záměru mladých svých let: úskalí látky, úskalí stilu,
úskalí umělecké metody. V 70. letech, kdy Neruda
psal novelistickou kroniku Malé strany, nebyl mu
malostranský domov již prostou skutečností, nýbrž
toužebnou idealisující vzpomínkou, v jejíž mlžné záři
vše z dětství, z domova, ze ztraceného světa zdálo se
důležitým, slavným, památným. Avšak básník nesmí
býti úplným a vyčerpávajícím, musí krátit, vybírat,
vynechávat, neobejde se bez rozlišování a bez
oddělování hlavních rysů od podružných detailů. Neruda

70