Nerudových cestopisných feuilletonů a konečná
duchovní žeň jeho putovních let, vysvitlo by pak dojista
Ještě daleko zářivěji a tepleji: rozkošná schopnost dáti
se uchvátiti, opojiti, strhnouti skutečností, mladistvá
žízeň po vznětech, dojmech, náladách, oddané a chá .•
pající noření se do hlubin osudů individuelních,
kmenových, kulturních, epické ztotožnění se s tisíci oso=
bami; různými národy, odlehlými zeměmi. Tu překonal
Neruda několikerou kletbu podmračného svého
»Sturmu und Drangu«: nejen studenou nedůvěřivou skepsi
záporného rozumu, která se v »Hřbitovním kvítí« a
v ~Knihách veršů« upírovitě věšela na každé dojmové
a citové vznícení, ale i neplodný, marný solipsism,
jenž byl zazděn do osamělé věže pýchy a cizoty. Také
pro N erudu bylo cestování osobním uměním, jímž
přiblížil se hádance života. Ii1

68