náboženská kritika, časová polemika, dojmy měst i ze
společnosti střídající se v oslňujícím víru, podobizny
politiků i umělců, etnografické povahopisy, vtip ča.
sový i dojmový, konečně i pikantní zahrávání vlastní

osobností. v

Ozývá .• li se r. 1859 z Neruclovy improvisace »Rek.
něte mně, větrové vy, odkud veslujete?« ještě úplně
starý romantik Eichendorff, cestuje r. 1863 již plno.
krevný příslušník mladoněmeckého typu. Nikoliv ná
•hodou vstupuje dvaatřicet let po Heinovi Neruda
do »nového Jerusaléma« Mladoněmců, do Paříže; naši
oba representační romantikové, Jan Kollár, romantik
starožitnicko=filologický, a Mácha, romantik básnický,
šli za vnitřním hlasem ovšem do ltalie. Neruda
neodchází do Paříže jako básník; jest to liberální novinář
od hlavy až k patě, jenž s notredamské věže volá
nadšeně: ~Paříž, cíl mé touhy, kouzelný hrad mé
fantasie, starobylá a věčně nová, prokletá a žehnaná,
tisíckráte a tisíckráte jmenovaná Paříž«; liberální no.
vinář stojí i o sedm let později u BoŽíh.,p hrobu v
Jerusalémě a zamračen proti Vatikánu v Rímě, liberální
novinář sdílí se v »Pařížských obrázcích«, v »Obra.
zech z cizinyc a ve »Srudiích výstavních« o hlavní
dojmy »způsobem svým, lehkým jen a zábavným
perem feuilletonním«.

Ještě před r. 1860, kdy Neruda trvale ystoupil do
služeb liberálně demokratických deníků »Casu«, »Hlasuc
a»Národních listů«,kdežpodle vlastních slov cítil se
prostým vojákem na přední stráži, vyznával
nadšeně chválu žurnalistikYI když pak roku 1867 psal

65