\0 NERUDOVĚ lyrice 60. a 70. let, pokud
neumlkla naprosto, propuká vždy znovu žíznivá a
dychtivá touha po širém světě: zprvu jest to jen
romantický sen o modré dálce, do níž pospíchají
osV'obozenévlny,a o níž divně šeptají vonné větryveslujíd z jara,.
později však celá bytost, mrznoucí a dusící sevchmurné
samote opúštené jizby, rozpíná peruti po daleké cizine:

»Já sedím schoulen u lože
se chvějícíma rtoma

ven musím, ven - tam do světa,
mneje tak zima doma!«

A tužby se vyplňují:. roku 1863 jest Neruda v Paříži,
r. 1868 na Jaderském m'oři,r.1869 v Uhrách, r. 1870
konečně v Oriente:.v Athénách, v Cařihradě, v Jeru.='
salémě;v Suezském průplavě, v Kahýřea na zpáteční
cestě v Neapoli a v Rímě; návštěva světové výstavy
vídeňské r.1873 a cesta do severního Německa r.1875
dovršují jeho cestovní zkušenosti. Po všech těch pou-='
tích vrací se do českého domova jiná bytost, než byla
ta, která se kolem r.1860 vyslovila básněmi shrnutými
I>0zději do »KÍ1ih veršů«.

Romanťikové dali cestování nový hluboký smysl, pro.='
měnivše je v osobní umění, jímž možno přiblížiti se
hádance života. Pro romantika rodu Tieckova, Wac"
kenroderova nebo jmenovitě Eichendorfova znamená
cestování nejrozkošnější formu touhy, jež jest vlastní
náplní života. Kdesi v dálce, ať v křesťanské Italii ať na
severu opředeném sagami, skrývá se nebezpečné
tajemství, záhadná vášnivost, opojná hrůza bytí.
Roman
62