obžalobný sarkasmus z básně »Skočme, hochu« I
jadrná ironie erbenovsky řezaného výjevu »Jako do
skokuc, sociálně přihrocená »T anečnice« patří sem
stejně jako tančící derviši na předměstí Kassim Pašu,
jako vampyrský rej mezi vykopanými kostmi v
malostranském příběhu »U tří liliÍ«. I Nerudovi mužné doby
jest vesměrný pohyb vždy znovu tancem a plesem;
baladista vidí jaro 1848 v podobě bálové síně a v ta.
nečních rytmech, plných plesu a výskotu, ruchu a
šumu, hudby a skoku skládá »Balladu o polce«.

V »Knihách veršů< -a jmenovitě v »Elegických hří.
čkách« - vyliřikl Neruda několikráte strofami sou·
středěnými a výrazem podivuhodně smělým a
bezprostředním tuto překypující, opojnou plnost svého
mládí. a několik těch improvisací září a oslňuje jako
klikatý blesk jarní bouře. Kolik opravdového junáctví
sevřeno jest jen v osmiverší:

»V krátku přijdou horcí dnové,
přijde život líný,

budou milejší nad slunce
tmavé jeho stíny.

V chladné trávě, V palných snech svých
zas se povyválím,

mysle, jak as rok zas žití
marně prozahálím!«

61