lyrická, jíž v první Nerudově knize vůbec nebylo.
V čase, ležícím mezi oběma skupinami, zrodil se ly
.•rický básník, náš nejdůvěrnější a nejvíce opravdový
poeta drobné diskretní písně, sladký jednotitellidské
•ho srdce a přírodní scenerie. .
Zatím co Hálek, zasažen a oslněn mocným vlivem
lyriky Heinovy, bud přírodu naivně 'antropomorfiso •.
val, buď v ní vyhledával melodramatické dekorace pro
svůj román lásky do jednotvárnosti opakovaný,
vypracovával se Neruda k naprosto rázovitému slohu
lyrickému. Neruda, syn města, zachovává vždy
jakousi zdrželivou a nedůvěřivou distanci k přírodě,
jest mrzutým a -vzavřeným divákem i cizincem, tam
kde venkované Celakovský a Hálek cítili se
domaNerudajiž v »Elegíckých hříčkách« jako později
v »Prostých motivech« dává se přírodou, jarem, ptačí
písní teprve dobývat. Tato distance činí jej
pozorovatelem o mnoho ostřejším, pronikavějším, svéráz •.
nějším než jest kdokoliv z těch, kdož přírodu dostali
do kolébky darem. Jeho krajinářské obrazy z přírody
nejsou nikde pouhými dekoracemi, nýbrž samostat
.•nými uměleckými díly, jimž nechybí ani světla ani
vzduchu, mnohý z nich mohl by prostě platit za
mistrovský kus básnické deskripce opřené o neobyčejně
jemnou a cvičenou schopnost zrakovou. Ale- a tu jest
vlastní Nerudova svéráznost - pozorující umělec jest
vždy v rovnováze s meditačním lyrikem: každý
krajinný pohled jest zároveň stavem básníkovy duše,
každý přírodní výjev jest zkrácenou a zhuštěnou
obdobou vniterní ho života poetova; co bylo druhům

.59