PODAL.LI Neruda kdy sebe celého, bylo to
v »Knihách veršů«, není divu, že takové bohat.
ství mladého osudu a nedočkavého básnického
umění nedalo se úplně ovládnouti cyklickým jedno .•
cením, na něž Neruda již roku 1867 pomýšlel. Proti
»Hřbitovnímu kvítí«, jež jest knihou zpovědi, mají
»Knihy veršů« především ráz slibů: v »Knize veršů vý
•pravných« přes všecky začátečnické imitace od Erbena
až k módním německým baladistům nejednou jsou
preformovány »Ballady a romance«, v »Elegických
hříčkách«, v cyklu »Z kraje«, v některých »Lístcích
hřbitovního kvítí« hlásí se již plně lyrický sloh »Pro
•stých motivů«, a nelze bez hlubokého překvapenj slyšeti
v posledním odstavci byronovské skladby »0 Simonu
Lomnickém« akordy, z nichž složeny jsou »Zpěvy
p.iteční«. ~Hřbitovní kvítí« účtovalo výlučně se žilO
votní přítomností Nerudovou: odráželo ji s bez ..•
prostředností deníkovou, analysovalo a soudilo ji
s jakousi studenou věcností a příkrostí a konečně od .•
hazovalo ji jako bezcenný brak, tento poctivý nihilista
nechce míti budoucností: »však to přejde, až se ve hrob
svinu, vždyt si také jednou odpočinu«. »Knihy veršů«
obracejí se naopak celou tváří k zítřku: básník vše jen
nadhazuje, aby to dopověděl, provedl, rozvinul někdy
příště, všude cítíme, jak se musí vrátiti k tomu, co
pouze naskizzoval, nedomyslil, umělecky plně nevy ..•
těžil- Neruda poctivě dostál všem těmto slibům.
Avšak v lyrice »Knih verš'Ů«, která má větší
slohovou hutnost a osobnější posvěcení než oddíl epický,
vrací se básník náhle ke své minulosti, aby ji hodnotil

57