umělce života, vrátil se zase do sychravého, mlhavého,
podzimního domova svého srdce. Episodu z tohoto
návratu s přeraženými křídly symbolisoval v posledním
cyklu »Prostých motivů« elegickou písní opuštěného
plavce; rozumím~li dobře básnickým podobenstvím a
obrazovým znamením tohoto lyrického arcidíla, jest to
jediný pozdrav Nerudových mužných let první
milence, té, která kdysi chtěla vsednout do jeho člunu.
Bílé ruce, vzpínající se jako pruhy vln po Nerudove
loďce, patřily jeho ~věčné nevěstě« Anně Holinové.
Mrtví přece cvála1i na rychlejších koních. Ještě krátce
před hodinou smrti zatanula básníkovi vedle bytosti
matčiny i bytost předčasně ztracené milenky:

»Přežil jsem matku svou, žiju jen památce,
přežil jsem lásku svou, měl ji tak nakrátce, H
všecko jsem oplakal, zase se osvěžil

Tebe bych, národe, Tebe bych nepřežil!«

Ale v těchto slovech skryto jest zároveň konečné
vykoupení z bolesti básníkovy. Mrtvá milenka, jež mu
měla dáti radost a štěstí, dala mu žal a nejhlubší srnu.
tek, jenž však byl očištěním a nejvznešenější inspirací.
Nevstoupila, na rozdíl od vznešené obětovnice
mesiášské, jako duchovní spolupracovnice do jeho ži.
vota, ale jako tragkký motiv do jeho osudu. Snad
by skutečná Terezie Macháčková, ona sladká a senti.
mentální kráska hlubokých zraků, byla _spoutala
naivním a prostým svým ženstvím rozvoj Nerudova vel.
kého a hrdého ducha. Tato mrtvá a ztracená fikce její
bytosti pomáhala odpoutávati jeho nejvzácnější a
nejbytostnější síly lidské i básnické. lil

56