val Terezii Macháčkovou, stal se mu ten slib životním
absolutnem, jemuž rád obětoval vše: složitou kulturu
rafinovaného rozumu, světoobčanskou ironii, básni .•
ckou kázeň. Než nestojí to všecko za několik
slunných měsíců plného života a sytého štěstí, kdy tančí
srdce a zpívají smysly? <Arciť nechceme=li poznat, »až
my mrtví procitneme, že jsme nikdy nežili? «) Svůj
překypující pocit životního štěstí nedovedl Neruda
plně spoutati verši a ovládnouti uměním; literárně stojí
nejvýše z těchto památek erotické idyly Nerudovy
právě ona místa, kde vyvolává silou protikladu stíny
minulých let, strašidla nedůvěJivého srdce, smutky pa .•
dající na dno všech pohárů. Ctvrtý list Nerudův, kde,
podávaje »dějiny své duše«, zpovídá se básník ze své
»bezčinnosti a Ihostejnosti« před příchodem milenči .•
ným, uchvacuje daleko více než dopisy ostatní. Delší
báseň »6. únor 1865«, v níž Neruda vyzpíval všecky
zlé tuchy a děsivé představy marného čekání na mi .•
lenku, přichystanou do plesu, vymyká se mlhavou a
chmurnou náhldou i diskretností, nenápadnou malbou
situace téměř celému okruhu - a právě ona má ryzí
nerudovskou sílu bezprostředního psychologického
postřehu a sugestivního výrazu:

» To bylo smutnosmutné vzpomínání
a smutnosmutná, dlouhá pro mne noc!
Po nábřeží jsem chodil bled a tich,

mé oko klížil chladný, ostrý sníh: Ŕ
nejkrásnější to měla býti pro mne noc,
v ní vrcholiti měto moje žití celé,