v smysl života, až ke svetectví tragická Karolina Světlá
loučí se na podzim 1862 s básníkem navždy.
Nesetkali se již, ač do smrti obepínaly oba úzké hradby
téhož města a tesnější zdi týchž všetečných přátel.
Neruda neodvážil se ani jako lyrik osloviti důverně jejího
drahého, citového ženství. Přijímal však s rytířskou
vděčností ona poselství, jež v motivickém jinotaji a
epickém přepodstatnění svých románů mu Karolina
Světlá posílala o stálé přítomnosti svého bolestného
pramotivu. My víme jen, jak podivoval se v knihách
těch umělkyni, nedotýkaje se vztahu k žene ani
plachou a obraznou nápovedí. I pohled, jímž Karolina
Světlá ze zeleného svého vezení na Karlově náměstí,
téměř třicet let po rozchodu, poklonila se pohřebnímu
průvodu Nerudovu, byl hrdě a tragicky mlčelivý.

47