J\e kdesi hluboko pod jalovou vrstvou marné
ironie a vražedné sebeanalysy zpíval stříbrným
hlasem ryzí pramen citové něhy a posvěcené
lásky. Bylo jen třeba, aby k drsně zryté a zdivočilými
úponky pokryté skalní stěně přistoupila čistá,
vznešená bytost ženská, měl.li se prodrati jasný ten prou<k
Dříve ještě než dořešen byl trpký spor srdce a nedo.
rozumění s »věčnou nevěstou«, Annou Holinovou,
poslal zvědavý a mnohoznačný Osud k Janu
Nerudovi takovou bytost v Karolině Světlé.

Rozkvetlá a žádoucí třicetiletá žena, intelektuálka od
dětství a spisovatelka od nedávna, s níž se Neruda
setkal nedlouho po konsolidaci pokolení Májového,
byla zosobněním inspirace etické. Jsouc dcerou pře
•.chodného roku 1830, kdy ve chvilkové smršti se střetl
divoce osvobozující vichr liberalismu s vlahým a
uspávajícím zefyrem odumírající romantiky,
nepřestávala trpěti konflikty a mučiti se krisemi povahy
problematické. O její dětství zápasil náboženský
tradicionalism českého kmene selského se světoobčanským
osvícenstvím pražského po něm čilého měštanstva. Jetí dívčí
leta, zvichřená paroxysmy až chorobnými, zmítala se
v bolestném rozporu mezi citovostí romantickgu a
mezi nenasytným intelektualismem moderním. Ze nu
dospělou a hrdě vědomou cílů rozkřidlovala bohatá
obraznost k smělým letům básnickým, zatím co ji
nudná existence po boku střízlivě praktického a bodře
úsměvného profesora krasopisu ze starovlastenecké
školy nutila k pokornému uskrovnění života
úřednického. Leč Karolina Světlá rostla na těchto proti ven-