ných důlkli tomu, »co nic se nazývác,leč bez
romantického mučednického gesta, bez dekorace náladových
obrazů, bez hudebních valérů. Mácha, jenž Childe
Harolda jmenoval svým bratrem, uměl vždy
zachovati grandezzu romantického rytíře; v posledním zpěvu
»Máje« jede básník na koni pod popravištěm Vilé"
movým, jindy rozvívá vichr malebně přehozené cípy
jeho krásného pláště; z jeho okna zaznívá toužebná
píseň kytary. Neruda neskrývá svého proletářství, jde
pěšky v šedivém ošumělém kabátku, první intonace
jeho poesie jest úder okoralé hroudy na lacinou rakev
chuáasovu, jejž »osud pozvav k neštastníkův kvasu,
počal svlíkat do naha«. Přátelům i odpůrcům uniklo
naprosto vše, co »Hřbitovní kvítí« mezi řádky slibo"
valo pro budoucnost: sociální lyrika, moderní balada,
meditace kosmická, reflekse vlastenecká, analysa mo .•
derní lásky, satira literární. Dnes cítí pozorný čtenář
daleký dosah těch štědrých nápovědí, dnes zjistí tu
nedokonalé prvky, z nichž vzrostly pak »Písně kos .•
mické« (»Co jest země? Mocná báně z kostí, vetchých
z popelec) nebo i »Prosté motivy« (»Nebe širé ob .•
léklo šat šedýc); dnes přihlásí se mu v cyklickém řa"
dění a variování motivu již budoucí mistr lyrických
celků; zdaž však by byl vše to našel již i tehdy
nezaslepen časovými předsudky? Zda byl by si zamiloval
lyriku bez melodie, básníka bez náladového kouzla,
umělce neovládajícího svých prostředků? lil

36