terističtejšího přiznání než ono, jímž vyznívá prolog,
vykládající věnování sbírky památce přítele předčasně
zesnulého:

»Líhávali na jednom jsme loži,
a tys horlil pro mou netečnost,
kdežto bažit po tvých ideálech
vadila mně pouhá skutečnost.

A ta skutečnost juž shromáždila
tisícerých v krátkém žití bolů,
srdce vadne, brzo, nejspíš brzo
poležíme sobě opět spolu.c

Nerudovi součashíci a přátelé nedovedli mu právě
tuto »netečnostc, tento realism vystřízlivělý ze všech
ilusí, tuto »zarputilost«, tuto »sílu příkré pýchyc,
kterou Neruda staví na odiv i v nejintimnější lyrice,
odpustiti. P~egera uráží jeho přiostřená ironie a chlad·
ná reffekse. Smilovský prohlašuje docela bez ostychu:
»Bystrost rozumu je vše, co je na Nerudovi. Bá
•sníkem není, pracuje jen rozumem; zdali cit u něho
možno nalézti a zdaž má lásku k věci samé a
národu, o tom sluší pochybovat. ,Hřbitovním kvítím'
se na umění prohřešil a nemiluje tedy umení.« Fri
•čov i bylo »Hřbitovní kvítíc jen přírodopisnou
kuriositou. Druhové N erudovi, kteří takto soudili, byli přece
vesměs vyznavači Máchovi: ale ani oni nedovedli
pochopiti, že od nihilismu Vilémova z »Májec vede
cesta přímo sem. Také Neruda podíval se do
prázd
35