burských let Goethových až k Heinovi vděčila ně
•.mecká lyrika lidové písni za hudební intonaci, za umění
zkratkové pregnance, za obrazy nelomených barev,
za působivou prostotu - varovala se však přejímati
její citovou náplň, její lyrická témata, její psychofo,~
gické ladění, vždyt píseň žádá právě toho od svého
básníka. Unašich vlasteneckých romantiků bylo jinak:
nepohrouzili se dosti hluboko do bohatství technických
předností lidové písně, ale napodobili zato t komickou
důsledností její lyrický děj.

Neruda nesdílel se nikdy o tyto bludy a zaujal k lidové
poesii svoje samostatné stanovisko. Srovná •. li se Ne",
rudův vztah k českému prosto národnímu básnictví
s poměrem, jejž k ní zaujímá n~jslavnější dílo starší
oné metody imitačně poetické, Celakovského ~Ohlas
pjsní českých4l:, vysvitne okamžitě podstatný rozdíl.
Ce1akovský, opřen při tom i o svou teorii, přijímá
hlavní inspiraci od lidové písně, kdežto motivů prosto
•.národní baladistiky nevyčerpává a její básnické hod •.
noty nedoceňuje. Nerudovým slohovým východiskem
a uměleckým zdrojem jest pouze lidová epika, kdežto
prostonárodní píseň, v ničem nehovícící jeho '{nitř.
ním potřebám, zůstává mu celkem cizí., Nikoliv Cela
•.kovský, nýbrž Erben ukazuje básníku »Knih veršů«
cestu.

První svazek svého »jarního almanahu« »Máje« roku
1858 mladé pokolení symbolicky zahájilo imaginární
podobiznou svého Jana Křtitele •. Máchy, o rok později
zařazen na totéž místo portret Erbenův, jenž trochu
pedanticky a cize dívá se přes svá skla na literární

30