protestoval proti tomu, aby byl literárně stotožňován
s těmito proti básnickými ikonoklasty; že duchové cele
zasvěcení v těžkou bohoslužbu poesie jako Hebbel,
Otto Lud wig, Gottfried Keller, přetrhali všecky svazky
s mladoněmeckou školou, v jejíchž škamnách sedávali;
že laubovská a gutzkowovská směsice žurnalismu
a epiky, polemiky a psychologie, pózy a nezralosti
stala se odstrašujícím příkladem pro skutečné básníky.
Neruda zaplatil mladoněmeckému nebezpečí daň jako
prozaik; a to daň těžkou, plnou, osudnou. Od l)Ara
•besek« až k l)Povídkám malostranským« odehrává se
zápas mezi epikem a feuilletonistou, v němž feuil1eto
•nista namnoze vítězí. Ve1ká výpravná linie jest chvíli
od chvíle zborcena causeristickou odbočkou; postavy
jsou náhle přelom~ny vtipným nápadem; dějový tok
vázne vždy znovu na mělčinách žurnalistického aperyU
a anekdotického rozmaru. Nejen že Neruda nepodává
takřka nikde poslední revise, nýbrž jen druhé, trochu
retušované znění, ve většině případů spokojuje se pou •.
hým přenesením skic na plátno bez komposice, bez
jednotné perspektivy, bez celistvé logiky. V
»Arabeskách« jest celá řada čísel, která vznikla z pouhého
povrchního stmelení nahodilých dokumentů z pouhého
sešití· zápisků, poznámek, nápadů: »Z pamětí kočují
•cího hercec, »Starý mládenec«, «Z notiční knihy no
•vinkářovy«, l) Mému vrabci «, »Z tobolky redaktorovy«
a ještě obě práce, které značí časové mezníky »Povídek
malostranských«. l) Týden v tichém domě« a l) Figurky«
sestaveny jsou touto mosaikovou metodou. Neruda
jest tu nejvěrnějším epigonem prózy mladoněmecké:

27