k slavnosti borovské. Havlíček byl dojista úzce lite=
rámě spřízněn sgeneracíNerudovou: byl duch kritické.
ho rozumu, útočného vtipu, neúprosné skepse, nepřítel
citových parád a lyrických dekorací, člověk přítom=
nosti a skutečnosti, Boemův žák a žurnalista=umělec.
Nevím však, zda cokoli z těchto příbuzenských
znaků rozhodovalo u N erudy a jeho vrstevníků; ti uctí",
vali v Havlíčkovi cosi zcela jiného. V mrtvé a charé
době bez poesie, bez krásy, bez vznětů byl jim Havlí
•ček opravdovým, dokonalým básnickým zjevem: snad
někteří viděli v něm spíše tvůrčího básníka činu, druzí
zase spíše hrdinu, jenž zároveň bezděčně a zároveň
silně in:;piruje básníky. Neruda, jenž již jako žurnalista
přihlásil se k Havlíčkovi více než kdokoliv jiný z jeho
pokolení, nalezl pro to uprostřed všech fanfár svého
dityrambu prostá a vřelá slova:

»Jen bílý den nám plné, volné slovo,
jen bílý den nám svobodný dá čin,
Ty's mužem dne, Ty's pronesl to slovo,
Ty's vykonal ten volný, velký čin.

A je=1i básník jinochem pověčným,

jsi Ty, náš Karle, věčným mužem jmín,

ne pěvcem mnou, však národem svým vděčriým.«

22