ZE sprahlé půdy bezútěšných poměrů sociálních
vyrůstá mladý N eruda do mrtvé doby, již procítil
s intensivnější bolestí než kdokoliv jiný z celé té
generace, prodšené vůbec duchem vzpouy. Osmná .•
ctiletý Neruda našel r. 1852 pro beznadějnou tu dobu
nejen význačnou karakteristiku, ale i nezapomenutel=
ně případné epiteton, jež má přímo ražbu epigram .•
matu: čas za živa pohřbených. Báseň, zahajující třetí
díl »Knih veršůc, je z rodu současné západoevropské
lyriky politické, kterou z rozpukané půdy reakce a
restaurace vydupaly obrněné kročeje roku 1848: básník
obrací se k zástupu jako tribun lidu; chce patosem
odpoutat nikoliv estetickou zálibu, nýbrž statečný
čin; odmítá s pohrdáním minulost, která není než pří •.
těží; neodvažuje se vyvolávati přelud budoucnosti a
soudí i přítomnost přísnými verši:

»Mám pět o nynějšku bratrům písně,
mám pět tklivou jara obnovu?

Jakž to možno, když už za odměnu
slyším v píseň řinkot okovů?

Smíme dýchat, ne však o tom mluvit,
smíme mluvit, ne však vlastní řečí,
smíme žíti, však jen skromně, sl\rytě,
bojovat též - ale v jaké seči!«

Touha a protest kříží se v této herweghovské básni:
touha po veřejném činu a protest proti spoutané
době, která veřejného činu nedopouští. Jako u Herwergha
má tento výkřik tendenci výslovně politickou; Ne~

18