i svého sociálního světobolu a přestává se cítit pro •.
letářem, aniž přece nepozbude mravního soucítění
s vrstvou, jíž patřili jeho otec i matka, v níž prožil dět •.
ství, která určovala první to jeho formy životní. Ale
ten, kdo vidí celou drsnou, syrovou a krvavou pravdu
proletářské bídy, z níž Neruda vystoupil, a vedle ní
všecko to statečné, hrdé, zářivé rytířství Nerudova
srdce, musí se hluboce pokloniti jeho bytosti,. nejeden
z těch, kdo Nerudu miluje z plnosti své duše, bývá
doslovně dojat velkým tím kontrastem. Neruda nemá
ani jediného záporného a nízkého rysu svojí sociální
třídy: nenaučil se nikdy závisti,. nedělal ze svého utrpe •.
ní a ze svých křivd nikdy ani zbraně ani řemesla,. ne •.
znal malicherné podezíravosti ke všemu velkému a
mocnému,. nechtěl, zbohatnuv citově i smyslově, ni ..•
kdy lakomě chrániti svých statků, nýbrž rozdával pl.:
nýma rukama jako rozený boháč, jako šlechtic, jemuž
vždy zůstane více než se může rozdati. Již v
nejstarších partiích Nerudova díla shledají se takové tahy
doslovně rytířské, jež na prahu sedmdesátých let na=
byly nezapomenutelné reliefnosti. Tehdy do druhého
vydání »Knih veršů« přidal Neruda dvě paralelní
básně, .epickou »Legendu o chudobě« a lyrickou» Vším
jsem byl rád!«. Před Osudem hrdě stojí Paria s
povznesenou hlavou a děkuje Osudu, že mu dal v manžel ..•
ství svou dceru Chudobu:

»Sotva se mne dotkla prostým svojím květem,
poznávám svět celý, nevšimnut jsa světem.«

15