V době, kdy »Malostranské povídky« uzrávaly v onen
plný a štavnatý plod raného podzimu, zamlžený von",
ným pelem, překonal v sobě již úplně dusivé sociální
ovzduší, v němž trpělo jeho dětství, jest potřeba po"
hledět hodně nazpět do Nerudovy tvorby, abychom
nezapomenuli tohoto významného, ač tak bolestného
součinitele jeho vývoje. Co jest napověděno s humo",
rem a bez trpkosti v » Týdnu v tichém domě« nebo
»Večerních šplechtech«, to vypravují »Arabesky« bez
masky a stylisace o :edarebákoviq; F rantišlm Horáčkovi;
to semkl Neruda v »Knihách veršů« v pregnantní a
a výmluvnou sloku:

»Mne osud do kolébky tvrdé dal,
pak na kazajku záplatu mi přišil,
pláč trpký novým jenom pláčem tišil,
a jenom zkrátka mne vždy spořádal.

Však kolem pýcha, pýcha - ach ta krutě hněte!
já začal jsem do panských synků prát

ba ledačím jsem byl v tom božím světě

a čím jsem byl, tím jsem byl rád.«

13