NERUDOV A vloha evokační byla tak silná a
.. . svrchovaná,že malostranské scenerie jeho mládl
dovedeme si dnes stěží představiti jinak než
právě v Nerudově neobyčejně malebné, rušné a
barvité interpretaci. Neruda posvětil a svým způsobem
přebásnil strmou Thunovskou ulici s Novými záme=
ckými schody, bizarní Janský vršek s grandiosní ku=
lisou Lobkovicova paláce spočívající na tmavoze1e=
ném pozadí Petřína, poslední nejpříkřejší partii ulice
Ostruhové uzavřené temným a kalným schodištěm
Radničním i renesančně hrdou a radostnou stavbou
paláce Schwarzenberskéhol ba Nerudova
»Svatováclavská mše« dala nové ladění stínům, svitům a pable=
skům lodi svatovítské/ také zvonková hudba v Loretě
hraje dnes melodií, kterou do ní vložil Neruda. Setkal
si v 60. a 70. letech ze vzpomínky a z touhy vlastní
Malou stranu, s nejednou rozmarnou pointou genro=
vou, s tak četnými uměle vyvolanými lyrickými kouzlYI
elegické reminiscence, cvičený zrak milovníka
pitoreskních pohledů, do celující imaginace pracovaly na
tomto obraze tak osobitém. Proti ukvapeným závěrům
kulturních dějepisců, kteří ve shonu po dobových do=
kumentech zahrnují mezi ně úplně neprávem i trans=
formace básnické, bude nutno uvědomiti si konečně,
že Stará Praha Nerudova, Stará Praha Karoliny Světlé,
Stará Praha Zeyerova jsou tři města zbudovaná z reál.
ních motivů obrazností básnickou. U Nerudy řídí ji
svěží a živý smysl pro pitoresknost, u Karoliny Světlé
vášnivý sklon k protikladům citově rozechvívajícím,
u Zeyera vřelý Iyrism elegického patosu.

12