srdce, s dětinskou důvěrou v život, odbzy matčinými.
Proto nedoceněný cyklus »Otci« z »Knih veršů«, jenž
znamená mnohem více než pouhou folii k cyklu» Ma .•
tičcec, časově většinou pozdějšímu, kreslí zároveň dvě
duševní podobizny: podobiznu otce ve chvíli, kdy pod
dotekem smrti již tuhnou a špičatí její tahy a jí sou#
rodou podobiznu syna, jenž uvědomuje si stále více
rodinnou podobu. Našli ... !i jsme v cyklu »Matičce«
nejeden zárodek další tvorby Nerudovy, jeví se nám
naopak těchto deset básní nejčistším vtělením
mladistvé lyriky jeho: většina čísel má inspiraci hřbitovní,
trpKou příchut rozkladu a zmaru; do náhrobní dumy
tlačí se místy národnostní (»Nad hlubokým, tmavým
hrobem«), místy sociální <»Kéž dobudu si jména
věčného«) meditace; na každý bezprostřední projev citu
klade se sordina rozumové nedůvěry a hrdé zdrželi#
vosti; je .•. li tu někde patos a vzlet, jest nesen snahou
povýšiti společenské utrpení povrženého proletáře na
nové, pravé, ryzí hrdinství moderní. Jsou tu dvě tři
čísla nejosobnější zpovědi Nerudovy, kde v několika
suše pravdivých slokách bez obrazové dekorace i bez
nerudovských analogií z přírody zachyceny jsou. nej.
bolestnější krise jeho mládí, ba vnitřní jeho bytosti
vůbec; tak známá pi~.;a »Milovali jsme se, otče, jak jen
milovat se může«, nebo méně známá, ač umělecky
hutnější:

»Mne to už zase, otče můj,
ku hrobu tvému pudí,

a u hrobu ta pýcha zlá

se v nás zas obou budí.

10