»Koho bych miloval širém tom na světě?!
srdce je vždycky, ach, srdcem jen
dítětedo stáří, do skonu volá si po matce.«

A přece, při veškeré této mystice, kterou dovedl Ne .•.
ruda procítit, prožít, protrpět v poměru matky a syna,
bojím se, že příliš nám uniklo z hlubšího poznání Ne .•.
rudovy osobnosti, ježto sotva jsme se zamyslili nad
markantní postavou jeho otce. Neruda, statečný vo .•.
ják v tolika bitvách za moderní statky evropské, byl
synem starého dělostřelce, jenž bojoval u Lipska, v této
krvavé a neblahé chvíli zrození novověké Evropy. Syn
podědil jeho povahu, drsnou, nepřístupnou, pyšnou,
málomluvnou; naučil se od něho disciplině prostého
vojáka na přední stráži, jenž dobře umí vyslídit a zji
•stit nepřátele v otevřeném boji i ve vlastní hrudi, měl
jeho rozum chla4ný, neúplatný, nedůvěřivý. Stářím
zaostřovaly se u Nerudova otce tyto rysy, které syn
dovedl postavit do služeb inteligence velmi široké a
povýšené, jež však u sestárlého vysloužilce zdály se
jen nevlídnou drsností k okolnímu světu: a tak obě po .•
vahy, v podstatě sourodé, znovu a znovu narážely
o sebe, mučily a odmítaly se. Lze vyčísti v několika
Nerudových povídkách, sestrojených z motivů dětství,
jak, otec skoupý laskavými slovy a štědrý ranami, byl
chlapci stálou hradbou při všech radostných l'ozbězích
za lehkomyslnou hrou života, za bezstarostným ště·
stím, za neplodnou fantasií, v pozdějších letech nastu
•puje otcovo místo skeptický rozum, zděděný to rys,
jenž stále válčí s naivní citovostí, se sladkou lyrikou

9