stvou soustavu básnickou, později vyrůstají »Písně
kosmické«. V druhém vydání »Knih veršů« po pěti letech
připojuje změněný již básník dvojdílný dozpěv k cyklu
»Matičce«: první báseň (»Ty's šla a v naší světničce
teď žiju samu sobě«) psána jest ještě doma ve slohu starší
řady písní, v bezprostřední citové blízkosti k zemřelé
matce; druhá však báseň, načrtnutá daleko, v Orientě
(»Což nemá blaha více ani hoře«) má již nový ryt"
mus, neznámé potud patos, jinou hudbu slov, jaké
naučil se básník v hovoru s mořskými větry a kolo
tavými vlnami. Avšak i sama představa matky se obrně"
ňuje, stávajíc se z reálního obrazu oblitého měkkým
světlem citovým obecnější ideou; již v tomto teskném
doslovu soustřeďuje pro N erudu postava matčina vů .•.
bec vše, co básníka poutá k domovu, k zemi, k životu.
Tento postup, v němž reální obraz vyblédá a myšlen.
ka-symbol nabývá perutí, lze sledovati v celé další
básnické tvorbě Nerudově. V »Písních kosmických«
prochází idea ta dvojím stylem, jenž jest vlastní této
knize básnicky roztržené a dvojklanné. Jednou (» Také
to Slunce ohnivě pomalu pousíná«) zpívá Neruda o ní
důvěrně, prostě, bez patosu, takřka s primitivností a
úsečnou slovní hospodárností lidové písně; podruhé
(»Přijdou dnov~, leta, věky, věkův věky«) ověšuje ji
smutečními prapory patetického slohu, rovná kolem
ní mnohonásobně složené draperie strofických útvarů,
dekoruje ji, nikoliv bez námahy, těžkou výmluvností
umělých paralelismů. A však za dvojím tím slohem bá.
snickým, vedle sebe skoro do protikladu položeným,
ukrývá se stejné pojetí: idea mateřské lásky splývá s po
•
7