NERUDA člověk, Neruda básník vyrůstá ze
zprahlé půdy, z mrtvé doby, ze zoufalé konste
•lace literární. Do třiceti, do pětatřiceti let sotva
věděl, zda ho to vše neudusí a nezlomí. Je~li Neruda
až k samému pokraji mužného věku pochybovačem,
misantropem a pesimistou,' jest to jen nutný akt se~
beobrany a sebezáchovy. Poddat se byt jen na oka~
mžik svému okolí, bylo by znamenalo ztratit pro vždy
krvavě vydobyté místo v živote. N erudova posme"
vačná skepse, Nerudova hrdá nedůvěra, Nerudův
chladný zápor - tot trojí forma jeho mladistvé poctj~
vostL Pochopiti tuto hořkou pravdu, která tvoří první
premisu porozumění Nerudovi, jest arciť méně po
•hodlné než selankovitě přebásnit N erudovo mládí.
Vlastní, počtem dost hojné, Nerudovy dokumenty
o jeho dětství, nutno bráti do ruky s krajní opatrností;
nejsout věrohodné. Vznikly většinou v pozdějších do.
bách básníkových, kdy časová i citová dálka ulámala
trny, otřela hroty, ba kdy osamělé a opuštěné srdce
proměnilo si malostranská chlapecká teta v kontrastu
k prázdné, studené přítomnosti ve ztracený, žádoucí
zlatý věk. :.Povídky matostranské< s dokonalým svým
obrazem harmonického, uzavřeného světa, rozkošný
veršovaný feuilleton »Letní vzpomínky«, kde arkadi~
cké mládí hraje na rozmarnou šalmaj své nejbujařejší
písničky, několik pozdních, retrospektivních causerií
pod čaróu - to vše jest od polovice fikce idealisující
touhy, fikce útěšného idylického sna. Srovnejte však
s tím, nedím ani lyrická vyznání ze :.Hřbitovního kvítí<
nebo z »Knih veršů«, kde pod každým slovem třesou se

5