první přiřčena úloha opravdové ženy, rozdávající v ži
•votě i v knihách marnotratně svěží skutečnost a důvě
•řivé srdce. Její druh Karel Havlíček měl obdobnou roli
a zaplatil za ni stejně těžkou mincí: na jevišti, kde se
tísnily celé zástupy patetických slabochů, byl sku.
tečným hrdinou bez patosu a padl kdesi na rozhraní
krise a peripetie.

A přece i ony drahé hlavy, které chvílemi tak hluboko
se zahleděly na dno našich duší, nenáleží již našemu
dnešku. Otázky, které si ldademe, nebyly jejich
otáz.kami; způsob, jímž vyřešily si svůj život, nás ani ne ..•
váže ani neosvobozuje; v nejistotách, jaké zmocňují
se našich hledajících myslí a tvárných rukou,
nedovedou nám všichni ti milí předkové poraditi. Jest to jen
proto, že leží mezi námi a nimi přílišný prostor časový,
či snad také z té příčiny, že byli příliš syny své doby,
zjevy příliš časovými, příliš málo typickými? Cosi ne·
překonatelného rozestřelo se mezi námi; intelektuální
kontakt se přetrhl; citové fluidum vyvanulo; co zbylo,
jest jen historická tradice, jen zbožná dálka.

Jan Neruda zůstává však nepřetržitě s námi, jest nám
radostí, bratrem, pomocníkem, utěšitelem. Nerudovu
lyrickou notu můžeme uslyšeti v prvním tiknutí ptáka
za jara posud neprobuzeného a nad zemí ještě tuhou,
v tom předčasném a tak důvěřivém výkřiku životního
p"citu. A přece zase jsou to básnické intonace téhož
N erudy, které rozkolébají mocně naše srdce při melan
•cholickém p'0hledu na marné a němé vlnění, když veslo
v temné nahodě padlo do zamyšlených vod. V
citových zmatcích, v nichž i statečnému srdci lze snadno

2