Nezůstalo při tomto stupni subjektivity, spiatém těsně s celým
slohem a založením výpravné prósy Čechovy. Spisovateli, příliš
zaujatému vlastním životem, nestačilo, že vypráví o osobách, k nimž jej pojí
citový vztah, a v jejichž povahách i jednání se 'obráží jeho osobní
poměr k společnosti; i jal se vyprávěti hlavně sám o sobě, zatěžovati
figury svých prací svými úvahami, citovými i náladovými odbočkami,
satirickými šlehy, takže nutná iluse předmětnosti vzala nadobro za své
v neklidné směsi feuilletonismu a lyriky.

Tento nedostatek projevoval se souběžně s osudnou vadou
komposiční, kterou trpěly i básnické skladby Čechovy: široká a umná
exposice zavazovala k rozsáhlému a členitému dílu, pro něž se nedostávalo
jak trvalé inspirace, tak pracovní trpělivosti, neochabující sice při
strojení a pilování detailů, avšak vypovídající služby, jakmile šlo o
důmyslné dílo konstruktérské. To, oč se ztroskotalo provedení »Slavie«
neb »Dagmary«, projevilo se dvojnásobně při »Ikarovi«, a básník si
toho v přísném sebepoznání netajil.

Proto ještě před svým rokem čtYřicátým navždy se zřekl plánu
vytvořiti románovou skladbu ve vlastním významu slova, a »Ikaros«
zůstal jeho románem nejen nejdelším, ale i posledním. Přesně řečeno:
spíte románovým torsem než románem. V druhém období tvoření
Svatopluka Čecha vůbec ustupuje spisovatel povídek, arabesek a
humoresek do pozadí, a i Čech feui1letonista ozývá se spíše jen příležitostně.
Kdykoliv vedle svých veršovaných skladeb pohádkových a
vzpomínkových, vedle časové i intimní lyriky rozjímavé, vedle polo dramatické
epiky dějepravné se Svatopluk Čech později pokouší o prósu
značnějšího rozměru, velí vždycky formy, připouštějící jednak vydatnou účast
krajního subjektivismu, jednak co nejvolnější hru obraznosti,
neomezované kázní skladebnou - cykly' vzpomínkové a pohádkové fantasie
se satirickým zbarvením jsou nejpříznačnější pro Čechovu prósu
pozdější, která, vzpírajíc se vývojové logice, opouští všecky vymoženosti
realismu byt genrového' a vrací se k metodám výpravné romantiky.

Skepse, rodná sestra autokritiky, přisedala ke stárnoucímu básníku
vždy častěji, a kdykoliv tvůrčí inspirace chabla, komposiční schopnosti
vypovídaly službu, sloh pozbýval lehkosti a záře, tázal se Svatopluk
Čech vždy znovu: »Zda jsem ještě poeta?« Skoro nikdy neodvážil se
ve své posvátné úctě k umění odpověděti kladně na tuto rozryvnou
otázku. Ale tyto sebemučivé chvíle nebyly bez útěchy. Svatopluk Čech,
238