slohově nedbal valně o závěr svého románu, cítil sám - v tragikomické
ironii -, že ho l>tihl osud Otakara Sezimy, a s krutou sebeobžaÍobou
uzavřel svou práci, již potom odepřel jak knižní vydání, tak pojetí
do sebraných spisů, správnými slovy přísné autokritiky:

» Tragický osud přítele Vysockého povzbudil Sezimu jednou k
sepsání sociálního románu. Na neštěstí dověděl se o tom redaktor Věnce
a přiměl Otakara, aby mu psal řečený román po kusech, na
pokračování. Náběh byl pěkný, ale od čísla k číslu ochabovala a smršťovala se
pokračování, vyskytovaly se hustěji zbytečně episody, vlekla se
zoufaleji slabá nit děje, a když se rok sešel s rokem, stal se z románu o Ikarovi
sám nešťastný, šíleným spádem před časem bídnou estetickou smrtí
sešlý Ikaros.«

Upřímný tento závěr není pozoruhodný pouze jako důkaz Čechova
správného hodnocení vlastního nezdařeného díla. Naznačuje také jasně,
co zavinilo postupnou poruchu románové skladby Čechovy,
rekapitulující ještě jednou všecky podstatné znaky jeho mladistvých prós. Byl
to především nadbytek subjektivismu, který stále silněji pronikal do
výpravného umění Čechova a zbavoval je žádoii'Cí předmětnosti a tím
i nutného klidu. Svatopluku Čechovi jako většině pozdních epigonů
romantické prósy, kteří gemovou drobnomalbou usilovali o průprtvu
k realismu, nebylo dáno zmocniti se plně úseku skutečnosti objektivné,
vmysliti se neosobně do její logiky, zmizeti úplně za jejími postavami;
i v pracích nejpředmětnějších porušovala přemíra vlastní živé účasti
na postavách a jejich osudech dojem svézákonného života,
rovnocenného realitě. Účast ta projevovala se i přímým slohovým zasahováním
spisovatele do epického proudu, osobními vsuvkami a episodami a
feuilletonistickou strůjí podání; někdy měla povahu lidumilného soucitu,
někdy satirické ironie, zpravidla dobrodušného shovívavého humoru.
Měli-li bychom výpravné umění Čechovo připnouti k některému z
velkých typů západoevropského romanopisectví z období poromantického,
stál by beze sporu mnohem blíže Dickensově humorné a vzrušené
subjektivitě, pracující gemovou drobnokresbou karakterů, než Balzacově
předmětné epice, která se životní celistvosti zmocňuje pomocí
velkorysých typů, pojatých s přírodovědeckou, nezaujatou analytičností 
rozhodně jest sp'íše rtrobnohledným než dalekozrakým umělcem,
nehledíc ani k tomu, že nejen podle formátu, ale i podle založení prací
nenazveme ho romanopiscem, nýbrž povídkářem.

237