obraz ten z hrudi a tvoří z něho podobu skutečnou, ve které pak
soustředěno jest všechno, co jeví se jim ve světě žádoucím.«

Pavlu Vysockému není třeba, aby Gabrielu skutečně poznal, jemu
stačí, ztotožňuje-li její zevní půvab ochotně se svým -přeludem 3!
přikládá-li v zápětí Gabriele též duševní vlastnosti vytoužené, nadzemské
bytosti ženské. Jako typičtí milenci čechovští vůbec nesnaží se Pavel
hrubě nahlédnouti z blízka' do duše zbožňované ženy, jako by se bál

o svou ilusi, snadno porušitelnou drsným dechem skutečnosti: raději

o ní blouzní, než s ní důvěrně mluví, spíše obchází pod jejím
osvětleným oknem, než by se s ní bavil ve společnosti, a je-li s Gabrielou
pohromadě, oc,itá se v rozpacích, ztrácí nit hovoru, stává se neobratným,
touží se dorozuměti pohledem, vzhledem, plachým stiskem 'ruky, letmě
cudným pocelem ruky, jen ne určitým slovem, které plaší motýlka
snění z říše ilusí. Ochromen milostným zmatkem, jenž duševni hybnost
spíše zastavuje než by ji násobil, propadaje, kromě náhlého blouznění
ve verších, úplné nečinnosti a vzdaluje s tak uskutečnění existenčních
plánů, Pavel Vysocký se spokojuje láskou očí, snů Cli touhy: »projevil
jí svými pohledy všechno neb alespoň více než by si byla troufala
vyřknouti ústa, i domníval se, že vyčetl navzájem z pohledů a z úsměvů
Jejích odpověď, která jej opojovala blahem«.

Tento způsob platonického milování nedovede upoutati žen, které
Jsou mnohem realističtější a pozemštější, neztráceHce nikdy vztahu
ke skutečnosti, nejméně pak sličnou a mělkou světačku společenské
ctižádosti, jakou jest Gabriela Sezimová, již ostatně odstrašuje také
Pavlova nejistá existence - dcera země nedovede si porozuměti se
synem vzduchu. Proto se posléze nadobro odvrací od Pavla
Vysockého k elegantnímu a úspěšnému advokátu dru Blandovi, který
názory i vystupováním jest pravým opakem blouznivého Ikara a
zosobfiuje Siamu podstatu samolibého, šťastného, ale prázdného měšťáctví.
Pavel, jenž již dáy;no byl sžírán žárlivostí, nechce naivně věřiti zprvu
v úplnou rozluku, ani ve zradu milované dívky, ale pak duševně i
tělesně hyne v zoufalství z této ztráty.

Kromě tesklivě přecitlivělé erotiky propůjčil básník Pavlu
Vysockému ještě jiné rysy ze své povahy a svého osudu. Jen časné mládí
Pavla Vysockého, synka to potulného loutkáře a vy chovance strýčka
faráře, odlišil v jeho proletářské žalostnosti úplně od svého života a
vyzdobil je některými motivy, načerpanými ještě v Litni; sám nebyl
230