tak vzdáleným od mladosti, že na ni pohlížel s elegickým povzdechem,
jaký náleží tomu, čeho jsme nadobro pozbyli a co přestalo dávno býti
součástkou naší bytosti. Zdálo se mu, že život ztratil půvab od
okamžiku, kdy odumřela v nás schopnost horovati aJ nadšeně sníti o
nedosažitelných, nadzemských ideálech, které tvořily vlastní obsah
jinošství. Nyní rozpomínal se na mladické blouznění, jež samo činí
člověka básníkem ne podle povolání, nýbrž podle prožitku, jako na cosi
nevystihle krásného. Výstřednostmi a »zbrklostmi« mladistvé literární
bohémy dávno přestal pohrdati, vždy! v ní nemohl nezříti přirozenou
dekoraci nedočkavých povzletů za slávou, za láskou, za štěstím. Na
rozdíl od období, kdy v »Kandidátu nesmrtelnosti« se proti donům
Quijotům stavěl na stranu bodrých Pansů, říkal si nyní zádumčivě:

Běda těm, kdož předčasně zakotvili v laciné střízlivosti a za hmotný
blahobyt zradili ideály mladých let! Jak málo závidění hodný jest také
osud těch, kteří učinili kompromis mezi občanským životem a poesií!
Nejlepší stránku si však vyvolili ti, kdož neslevivše ničeho z
blouznivých tužeb a požadavků mládí a pokusivše se proměniti je ve
skutečnost, opustili včas tuto zemi, kde ideály nedocházejí splnění a kde se
všecko vznešené a krásné rozplývá v páru a dým; jejich předčasné
hroby jsou svatými místy, jejich památka čistou oslavou dokonalého
idealismu. Jak často vzpomínal Svatopluk Čech na jeiich
dobrodružného představitele Bohumila Havlasu!

Toto pojetí sentimentálně elegické připouští jednak tragické
řešení »kandidátů nesmrtelnosti«, jednak však také satiru, humoristicky
zbarvenou, na zrádce buřňáctví, přešedší do tábora Filištínských;
zároveň se tu nabízí kontrast, vděčný pro základní osnovu románovou.
Tím vším se plán »Kandidáta nesmrtelnosti« podstatně rozšiřuje a
vznikají podmínky pro skladbu tak rozsáhlou, jakou z dotavadních prací
Cechových byl pouze »J estřáb contra Hrdlička«. Z těchto podmínek
se zrodil r. 1884 román »I~aJros«, uveřejňovaný příštího roku v
»Květech«, rule knižně otištěný teprve po básníkově smrti v sebraných
spisech, a to v provisorní úpravě časopisecké, kterou Svatopluk Čech
sám zavrhoval jako nedokonalou.

»Kandidát nesmrtelnosti« měl hrdinu jediného, naivního a vnitřně
rozkolísaného začátečníka Vojtěcha Koudelu; ten zpodoben tak
burleskně, s posměchem tak nepokrytým, že se lze sotva domnívati, jako by
228