kladatelské předsíně. Dokud Svatopluk Čech prožíval svá buřňácká
léta, náležel také k těmto romantikům, když psal předmluvu ke
»Kandidátu nesmrtelnosti«, již se neřadil k nim, nebot její hlubší smysl jest
v jádře protiromantický. Pokládát papírový svět mladistvého
blouznilství za velmi nedostatečnou náhradu veřejné činnosti, po níž mládež
touží, a kterou jí naše střízlivá doba vůbec odpírá, čímž se dostává
krásné literatuře v současném životě neúměrně významného místa.
S toužebně teskným pohledem po zírá básník ze svého inkoustového
století k postavě Jiřího z Poděbrad, jenž směl býti hrdinou již ve
čtrnáctém roce, jako syn doby, která jinochům popřávala »života
pestrého a šumného, plného čipův a změny«. Zde postavil se Sv. Čech se
svým požadavkem činorodého života do příkrého odporu k
důslednému romantismu, který v básnické a fiktivní oblasti nachází pravou
a nejvyšší skutečnost, jediné hodnou mladistvého zanícení; mimoděk
podrobil takto sžíravé kritice onen světový názor, jejž současně s
»Kandidátem nesmrtelnosti« postavou svého Valeria zosobnil a oslavil
Julius Zeyer v úvodě k »Bájím Šošany«: občanská opravdovost vynesla
tu 2-drcující soud nad důslednou básnickou romantikou.

Byl-li hrdinou Čechovy satirické humoresky z r. 1875 »člověk, jenž
vydal básně«, skládá se personál jeho humoristického románu vesměs
ze začátečníků, kteří doposud knihy nevydali, a teprve marně obléhají
redakce svými verší a povídkami. Vlastním »Kandidátem nesmrtelnosti«
míní se nadšený poeta Vojtěch Koudela, chystající pro veřejnost
reflexivní epos »Ahas.ver« s exotickou látkou a kromě toho sbírku
lyriky. Autorův posměch, byť spíše vlídný než krutý, jest od· počátku
najevě a vztahuje se netoliko na Vojtěchovu literární ctižádost, nýbrž
i na jeho lidskou povahu. Kromě básnického blouznění, pohrdajícího
studiem skutečnosti, a improvisovaného veršování, k němuž se nedruží
metodická práce umělecká, nezná Vojtěch Koudela, patrně absolvent
vysoké školy, ale jinak mladík bez povolání, pranic a o nic se
nezajímá. Nejen v mrákotném snění, ale i ve skutečnosti těká nestále od
jedné půvabné ženy ke druhé, rozníceQ každým pohledem na sličnou
tvář; nedovede se ve vznětlivém svém srdci rozhodnouti pevně pro
žádnou z nich, i jest nevěren všem zároveň; sotva dovedl by říci, co
pro kterou z nich cítí, a uvázne na konec trvale v objetí prosté vesnické
dívčiny, na míle vzdálené jeho básnických snů, ale v náhradu vydatně
obvěněné. Neznaje lidí a nesnaže se proniknouti k jejich jádru, sedá
dů
~20