stojnostech, záhy do tábora odpůrců. Ale vlastní věrnost zásadám
z dob bohemských začátků nebránila Svatopluku Čechovi, aby se
neposmíval v důmyslné satiře a s vtipnou ironií naivním zvrácenostem
vlastním i svých druhů z doby mladistvého letu za nesmrtelností. V
nejširším rámci provedl tuto kritiku básnického pokolení českého
šedesátých a sedmdesátých let ve dvou románových skladbách »Kandidátu
nesmrtelno.sti« a »Ikaru«'; starší práce první jeví se pouhým náčrtkem
rozsáhlejšího díla druhého, které se z nížin burleskní komiky pozvedá
místy až na práh tragičnosti.

Humoristický román »Kandidát nesmrtelnosti«, který v původních
náčrtcích slul buď »Nový Quichotte« nebo bezbarvěji »Genius«, byl
první rozměrnou prósou, kterou se básník, současně s velkorysou poesií
»Žižky«, cyklu »Ve stínu lípy« a »Zimní noci« uvedl čtenářům svého
měsíčníku »Květy«. První knižní vydání jest z 'f. 1884 ve Valečkově
»Albu výtečnÝch povídek českých i přeložených«, druhé, obálkové, u
Topiče r. 1896, třetí v 3. svazku »Větší prósy« ve spisech sebraných;
ačkoliv jest na pohled patrno, že celá práce uvázla v náčrtku, přímo
volaHcím po hlubším i rozsáhlejším propracování, přešel improvisovaný
román z časopisu do knihy beze změny, v neposlední příčině snad proto,
že se básníku zatím úplně odcizil svět, v kterém se cítil doma ještě na
sklonku let sedmdesátých.

V ttplné shodě s povahou pravého subjektivního románu, jakým
»Kandidát nesmrtelnosti« zůstává od první řádky až do poslední
kapitoly, předeslána jest vlastnímu ději knihy předmluva, napsaná
rozmarně osobním a feuilletonisticky důvěrným tónem; hlavním úmyslem
jeHm bylo dovoditi, že příběhy Vojtěcha Koudely a jeho druhů nejsou
pouhou nahodilou výjimkou, nýbrž dějem, obrážejícím skutečný
hromadný typ dobový... psychologickou podobiznou tohoto moderního
donquiotského typu jsou vstupní odstavce Čechovy, prosycené říznou
ironií. Svatopluk Čech rozeznává dvě odrůdy novodobých dědiců
rytíře Cervantesova: jedni opojeni barvitou romantikou krásného
písemnictví, dívají se na skutečnost hranolem vyčtených ilusí literárních a na
lidi zorným úhlem románů; druzí, jimiž se míní ve zvrácenostech jejich
umělecké bohémy zvláště zabývati, chtějí jako osobnosti domněle
tvůrčí sami rozmnožovati přeludný a obrazný svět básnických fikcí
i vydávají se na pout za nesmrtelností, a to ne sami, nýbrž hromadně
v zástupu sourodých literárních hrdinů z kavárny a redakční i
na
219