mrzutou přítěží, a proto mnozí z buřňáků, mezi nimi i Svatopluk Čech
sám, stavěli se znovu a znovu před otázku, jak uniknouti životní próse,
patronisované rodiči, a zachrániti se do volné oblasti pravé, výhradní
poesie. V Čechových novelách se velmi zhusta vracejí 'podobné motivy:
v »Souboji«, v »:Endymionu« a »řIovoru listí« stává se nápadník
básnické nesmrtelnosti panským vychovatelem, v »Předčitateli« měšťákovým
lektorem, v novele »Mezi knihami a lidmi« přijímá místo zámeckého
knihovníka, v »Posledním jaru« zapřahá se pode jho novinářské a pouze
v »Napoleonu« z nejkrajnější nutnosti vstupuje tam, kde se básnický
duch cítí nejcizeji, do kanceláře.

Typicky romantický odpor k měšťáckému duchu a mravu, k
soběstačné a spokojené střízlivosti, k pravidelně rozměřenému chodu
všedního dne provázel »buřňáky« ve skutečnosti a: vyznačuje je
zvýšenou měrou v Čechově zpodobení; odtud se v povídkách a arabeskách
opakují stále jejich srážky se zástupci banausního měšťáctví. Blouznivé
ty 'hlavy nemilují hlavního města, ač nemohou žíti bez jeho hostinců a
kaváren; hledají-li si tu být, nacházejí jej nejraději v malebné spleti
malostranských a hradčanských uliček v kterémsi přístavku neb
dvorním křídle starého šlechtického paláce, posunutém do zahrady a pokud
možno vysoko s vyhlídkou na Prahu: zde nad trpasličím hemžením
malých lidiček možno dumat, snít, básnit, vzlétat do vzduchu a přenášet
se romantickou intuicí do daleké, barvité minulosti. Vlastním domovem
mladých snílků jest volný venkov, kde rádi bloudívají lesy a úvaly,
pohlížejíce toužebně k horám na obzoru; nejednou vypráví Svatopluk
Čech také, jak sentimentální putování po sternovsku neb rubšovsku
nabízí různá dobrodružná neb pitvorná setkání s bodrými originály
neb i s milostnými kráskami.

Život léčívá dvojím způsobem z tohoto mladistvého ilusi on ismu.

Někdy jinošští blouznivci hynou předčasně, zklamáni skutečností a
nedosáhnuvše ani slávy, ani lásky, po níž toužili; jindy se umoudřují,
poznavše svůj základní blud a přepluvše ze zlatých vln utopie do
střízlivých vod měšťáckého blahobytu a šosácké moudrosti, jeiímž
zosobněním jest spořádané manželství a počestný pořádek domácí.
Svatopluk Čech se sám netajil nikdy, že pro tuto léčbu z fantastického
ilusionismu se nedovede nadchnouti a zvláště v autobiografické črtě
»Buřňáci« zbičoval ty ze svých druhů, kteří se příliš ochotně a důkladně
vyhojili z ilusionismu studentských let a přešli, tučnějíce v rodině i v dů.,
218