hu a vedle matnosti několika milostných výjevů nepostřehnouti ve skladbě dvojí základní kaz komposiční. Jedním jest nepoměr široce založené a všestranně prohloubené části první a chvatně načrtnuté polovice druhé, v níž zapomenuto na politické a sociální pozadí celku. Druhým nedostatkem jest slohová nejednotnost, která se ostatně jeví již v »Lešetínském kováři«: klidná, vyrovnaná a patriarchální idyla po způsobě cyklu »Ve stínu lípy« nesrostla v sourodý celek s tendenčními, uzavřenými chansonami novodobé inspirace, které ne toliko podle vzniku náleží v nejbližší sousedství »Jitřních písní«. Ať byly vlastní námitky Cechovy proti umělecké hodnotě »Zpěvníku Jana Buriana« jakékoliv, postačily, aby básník na dlouhou dobu báseň vyloučil z řady svých knižních publikací. K samostatnému vydání přikročil teprve po sedmi létech k naléhání nakladatele, jejž bezpochyby povzbudil veliký zevní úspěch »Písní otroka«, které, tehdy na podzim 1894, vynucovaly si stále nové tisíce nákladu. Ale sv oliv, aby »Zpěvník Jana Buriana« vyšel v knize, uznal Svatopluk Cech za hodno doprovoditi jej předmluvou, která jest řadou omluva restrinkcí. Upozorňuje čtenáře, že poměry v básni zobrazené se zatím podstatně změnily, i když nezastaral tendenční osten protišlechtický, a omlouvá se, že, nedoveda se sám po létech vpraviti do myšlenkového a citového ovzduší, z něhož báseň vznikla, nemohl se odhodlati k zamýšlenému a nutnému přepracování. Leč tento výklad nezdá se úplným. »Zpěvník Jana Buriana« nezrodil se pouze z tendenčních záměrů, o nichž se tuto Svatopluk Cech zmiňuje, a které se mu v politicky jednostranném ovzduší »Písní otroka