Ale tyto závažné problémy kmitly se »Zpěvníkem Jana Buriana«
pouze episodicky a nezasáhly do konečného rozuzlení, jež podává polo;.
epická kapitola »Nový život« a pak zesiluje lyrický dozpěv »Nad
kolébkou«; po způsobu a právem skutečné idyly vykoupil Svatopluk Čech
svého nehrdinského reka štěstím čistě soukromým. Uzdravuje se po
sebevražedném pokusu, Jan Burian se vrací do života nejen tím, že
smysl bytí nachází v pilné a plodné práci rolnické a v životní jednotě
s prostou, přirozenou Maruškou, ale i tím, že teprve nyní slaví
smířeni s tradicemi domova. Neni pouhou náhodou, že první zvuk, který
po smrtelných mrákotách zaslechne, vychází od týchž . starodávných,
zděděných hodin, jež jej v rozhodné noci domněle lákaly do záhrobí
a nyní volají zpět do života. Sen, který mu starostlivou tvář staré Běty
mění v drahé tahy zesnulé matky, má hlubší význam. R.ovněž tkví
v tom více než účinná antitese básnická, jestliže rozhodným gestem
po sňatku" s Maruškou odkládá knihu, aby zmizel v práci rolníkově.
Smířil se s osudem ve všem, a proto nezná vyšší moudrosti, než
pokračovati v stavovském cítění, rolnickém díle a generačním zákoně
předků - v tom smyslu nemohl »Zpěvník Jana Buriana« najíti vhodnějšího
závěru, než píseň pokračování, ukolébavku synáčku Janovu a
Maruščinu. Přes umělou sestavu bohatě rýmovaných slok má tato ukolébavka
sládkovského ducha a sládkovský spád; v neposlední příčině proto, že
konečně tady se pojímá selský stav naivně a tím mimoděk i
monumentálně bez oné tendenční sentimentality, která jej ve »Zpěvníku Jana
Buriana« dotud stavěla do stálého protikladu k šlechtě.

Nyní básník nalezl k selskému venkovu zase týž poměr, který jest
chloubou idylického cyklu »Ve stínu lípy« a zvláště jeho klasického
dozpěvu a který Svatopluka Čecha inspiroval také k mohutným
apoteosám rolníka v »Dagmaře«. Klidně a spokojeně pracovat na rodné
zemi a pro ni; smáčet ji v klopotách potem a při tom ji milovat; cítiti
se jejím synem i bratrem jejího prostého lidu a posléze v ní složiti
umdlené údy - taková jest konečná moudrost Jana Buriana, kterou
odkazuje svému dítěti, věře, že problém šlechty, který tolik
znepokojoval otce, bude pro ně dávno odbytou otázkou, nerušící klidu
soběstačného demokrata.

Podoba, v níž Svatopluk Čech uveřejnil »Zpěvník Jana Buriana«
f. 1887 v »Květech«, nevyhovovala přísnému autokritikovi. Jeho citlivé
oko nemohlo kromě beztvárnosti některých fragmentů lyrického
obsa214