ské do hrůz zničení a zmaru. Stará lípa, věčný strom života, ukolébá
šumem svých laskavých větví Jana Buriana do nálady večerní.
Památné hodiny rodinné, jež z hluboka bily ve chvíli jeho narození,
připomenou mu dětství, ano, přivolají ze záhrobí postavy rodičů a
sourozenců, které k sobě vábí zoufalce zcela neodola:telně. Pohled na uschlou
bělozářku, pocházející z ruky Stelliny, znovu vznítí palčivou
vzpomínku na opojení lásky i hrůzné vystřízlivění. V této perspektivě jeví se
Burianovi jeho život bezcennou jepicovitou existencí, vláčenou v hrubé
práci při zemi. Pohrdání životem se stupňuje ještě, když si Burian (
podobně jako ve druhém zpěvu - uvědomí v náladovém pesimismu
postavení národní, jež se mu zazdá beznadějným ... marno by bylo
obětovat se pro lid, kterému navždy souzeny »poníženi, jho a muka«.

Takto by o bolestných otázkách národního bytí a nebytí nemluvil
dojista žádný podbrdský sedlák sládkovský; mnohem spíše musíme
mysliti při tomto divokém výlevu rytířského rozhorlení skeptika ven
a ven citového na mučivé a hrdé patos některých pozdějších
autobiografických hrdinů Zeyerových od Jana Marie Plojhara přes Rojka k
Vítu Chorázovi, v nichž prudkým gestem romantického vzdoru vybíjí
se »zoufalství, hněv a hrůza národního ponížení«. Svatopluk Čech pak
v »Jitřních písních« a »Nových písních« překonal tyto přechodné stavy,
které na sklonku osmdesátých let ležely jako hustá mlha ve vzduchu a
zvláště dusily nejpoctivější srdce v mládeži. Jet tato pasáž, v díle
Čechově zcela osamocená, úplně současna s proslulou sourodou úvahou
li. G. Schauera o »Našich dvou otázkách« a tím dodává celému
»Zpěvníku Jana Buriana«, tonoucímu jinak v idylismu a sentimentalitě, váhy
důležitého dokladu děiinného. Ale přece jaký rozdíl mezi učeným a
metodicky myslícím »filosofem sebevraždy« a mezi .naivním a
staromódně citlivůstkářským diletantem sebevraždy! Třemšínský zeman
Čechův, jenž se dosti lehce odhodlává zmařiti život individuální, zhrozil
by se jistě před důslednou myšlenkou, aby bylo ukončeno hromadné
živoření národa »V porobě, hanbě a ponížení«, pod jehož tíhou sám
klesá. Odmítl toto řešení co nejrozhodněji, když mu je pod rouškou
světoobčanství nabízel borecký pán, a byl by je zavrhl stejně prudce,
kdyby mu je byl v osudné noci třemšínské kdokoliv doporoučel. Leč
kdo může tvrditi, že by byl také li. G. Schauer přijal se souhlasem
z úst některého národního odpůrce to, k čemu v bolestném rozporu
vlastního nitra dospěl cestou spekulativnou?

213