kultuře svého národu, jež, posvěcena tradicí, jest mu dražší než
»pantheon světa veškerého«. Také tentokráte, právě jako za rozhovoru
s otcem Stel1iným, prokáže se Jan Burian spíše literárním vzdělancem
vybroušeného estetického vzděláni než prostým rolníkem
bezprostředního citu. Na míle vzdálena monumentální prostoty Sládkovy selské
poesie, zastavuje se brdská idyla Čechova s rozkošnickým zalíbením
u kulturních děl a uměleckých sensací a ráda zvolní dějový spád i tempo
debaty, aby kroužila důmyslné, literárně rozkošnické karakteristiky
Schillera neb Máchy; proto její selství má ráz zřejmě knižní a umělý,
jako Svatopluk Čech sám byl sedlákem sice podle rodu a touhy, nikoliv
však podle cítění a vkusu.

Do druhé části básně spadá lyrika plnými proudy. Jako v
»Lešetínském kováři« jsou sem vloženy celé cykly lyrických básní, ale se
dvojím podstatným rozdílem: nikde se nesnaží o příklonu k písňovému
slohu prostonárodnímu a všecky obrážejí citový a náladový svět
postavy jed i n é, čímž vzniká jakási jednotvárnost. Mezi prvním cyklem,
nadepsaným »písně«, a druhou skupinou s názvem »fragmenty«, dlužno
však lišiti. V prvním kruhu šesti básní, vesměs ovládnutých pevnou,
namnoze zdobně krouženou formou strofickou, jest úsilí o objektivaci
patrno. Jan Burian ovšem svěřuje jaru svou lásku a zároveň obavu,
zda společenský rozdíl nebude hrobem jeho milostného štěstí; zpovídá
se z touhy po Stelle, k jejímuž bydlišti zalétají jeho myšlenky; trýzní
se paradoxností výjevu, když oráč od pluhu pozdravuje s pocity
milence šlechtičnu, míjející jej v elegantním povoze; teskní po dálce
širého, skvělého světa, kam mu nejen lesnaté chlumy domova, ale i
otecké povoláni brání přístup. Jestliže i v těchto písních, z nichž poslední,
po způsobu »Lešetínských zvonů«, se s variacemi vrací v dalším
průběhu básně, zdůrazňuje Svatopluk Čech rysy, které pro poměr českého
sedláka k cizokrajné šlechtičně jsou typické, vkládá mezi ně básně,
povznášející se k platnosti obecné jako tématické projevy selského
cítění. Hlavně dvě první tvoří přímo přechod k »Jitřním písním« a soutěží
s příbuznou i současnou selskou poesií Sládkovou, lišÍCe se od ní
výrazovou umělostí, libující si v důmyslných metaforách a veršových
arabeskách. Jest to chvála pluhu, vyznačující se mužnou pádností, a oslava
rolníkova druha skřivana, provedená se strofickou virtuositou. Obě
básně mají obdoby v jiných samostatných Čechových skladbách tohoto
období: r. 1885 oslavil selský stav lyrickou romancí o »Králi Ječmínku«,
14* 211