pečlivou Martu s rodovými instinkty mateřskými a manželskými,
ukázal právě Burianovým řešením, podle něhož ruměnolící prostoduchá
Maruška v moravském kroji a s písničkou na plných rtech vyléčí
všecky rány, zasazené nedostupnou šlechtičnou a dá českému zemanovi
jako manželka 'a matka teprv,e pravý smysl života. Není bez
schématičnosti, ale ani bez názorné působivosti tato tendenční úprava
milostného děje Burianova: sentimentální Iiamlet třemšínského újezda
uvědomí si plnokrevné své selství, bytostnou svou spojitost s půdou,
nutnost pokračovati v otecké a dědovské tradici teprve, když se toho
dočte v pohledu prostičké dívčiny s úsměvem tiché veselosti na
zardělém a krevnatém líčku, a když to uslyší z tepu jejího ostýchavého a
přece jižjiž se vzdávajícího srdce. Dojista vane tichý stesk a mírná
bolest resignace ze závěrečných slov Burianových, kterými krátce
před sňatkem s Maruškou shrnuje své řešení rozporu mezi dokonalou
aristokratkou a mezi dcerou továrního dělníka a služky ze statku:

»V mé hnízdo nehodí se rajka cízí,
leč skromna, prosta naše holubice,
byť neměla než las ku, srdce ryzí

a tíché cnosti domací - nic více!«

Ale Maruška jest v očích básníkových přece více: toto prosté a
původní ženství, po jakém toužily žíznivé smysly a siré srdce
čtyřicetiletého muže, roste na závěru, v souvislosti s celou skladbou, na českou,
zdravou a neúnavnou slovanskou Demeter, jasné a věrné božstvo
národa rolnického.

Takto z vnitřního života básníkova vyrůstalo dílo tendenčních
záměrů, ale nedostávalo se klidné tvůrčí rozvahy, jež by neurčité
vlnění duševní přelila v neosobní a čistě předmětný tvar; tím se
»Zpěvník Jana Buriana« podstatně liší jak od cyklu »Ve stínu lípy«, tak
od »Lešetínského kováře«. Chudý a řídký děj není svéprávným celkem,
nýbrž ozřejměním dané tése; invenční jeho podružnost jest patrna i
z toho, že se v něm prostě obměňuje milostný příběh Ivanův ze »Slavie«
od zasněžené nálady při seznámení milenců až po rodový a názorový
rozpor mezi otcem a milencem dívčiným; rovněž zřetelna jest
motivická příklona k »Iiovoru listí«, v jehož popředí stojí nedožitá a přece
osudová láska rozmarné komtesy a blouznivého vychovatele.

207'