ke skladbě přibližně stejného slohu, ale mnohem subjektivnějšího
zabarvení, ke »Zpěvníku Jana Buriana«, aby v ní řešil poměr českého
sedláka k odrodilé šlechtě, neposunul politické tendence v popředí,
nýhrž zastřel ji živly osobními přízvuku silně lyrického.

Kromě toužebné lásky k českému venkovu, v níž se důvěra v
sedláka a úcta k němu pojila s úzkostným podivem pro lidový svéráz
vesnického povrchu, vyvěralo nové dílo, nejinak než cyklus »V e stínu
lípy«, hlavně z nyvě dojaté vzpomínky na kraj dětství. Kdežto však
kruh nedělních povídek byl vyvážen střídavě z dojmů vranských a
liteňských, jimž tYP'isační úsilí dalo ráz obecně český, soustředil se básník
tentokráte výhradně na Liteň, jako na středisko inspirační, a dal celé
idyle krajinářský rámec podbrdský. Jako na starém Berounsku, kde
Svatopluk Čech prožil chlapectví do roku desátého, uzavřen jest také
ve »Zpěvníku Jana Buriana«, jenž se odehrává mezi selským statkem
třemšínským a panským zámečkem boreckým, obzor hvozdnatou hrází
modravých lesů a mlhavých hor; bílé stezky, klikatící se po chlumech
a ztrácející se v mlze, slibují pozorovateli přístup do širého, vzdáleného,
rušného světa. Objat a zúžen touto hradbou rýsuje se tu typický obraz
brdské se~alnky: řady olší a vrb nad lučinami zlátnoucími hojným
blatouchem a stříbřícími se potoky; pod jarním sněhem ovocných stromů
klepotavý mlýn; uprostřed polí a luk panský dvorec, u něhož se sbíhají
topolové aleje; nad ním zříceniny starého hradu; opodál bukový,
jasanový a habrový háj sem tam svítící březovými kmeny se zpustlými
stopami někdejší úpravy parkové - na rozdíl od krajinářských líčení,
jež Svatopluk Čech vyvážil ze Středohoří, převládá tu idyla nehluboké
perspektivy, příjemnÝ půvab střední polohy, domácí kouzlo soustředěné
v hájích a lukách a nedopínající se hor. Nejenom právem idyIikovým,
ale i z překypující plnosti vzpomínkové vpracoval básník do typisujícího
obrazu mnoho drobných motivů individuálně liteňských, na př. altán
v dutině starého stromu, rozmarně malebný holubník panského dvora,
gloriet v háji s podobou obrovského hřibu; těmito detaily, slohově
příznačnými pro šosáckou romantiku patrimoniální, jest celé líčení
znamenitě zdůvěrněno. Až symbolicky vyjádřil Svatopluk Čech brdskou
svéráznost své idyly tím, že v ději přisoudil důležité místo květině,
příznačné právě pro tento pohorský kraj, křehounké a něžné bělozářce,
kterou opěvoval také J. V. Sládek, básník přírody i lidu na Berounsku;
nad tímto »milým dítětem našich brdských skal« prožívá Jan Burian

205