boko do let osmdesátých setkáváme, jsou skoro vesměs literárními
potomky »palI1Í kněžny« z »Babičky« a hraběte Hanuše i jeho matky
z »Pohorské vesnice«. Konvenčnosti v líčení šlechtických vrstev
nedovedli se zbaviti ani románopisci, vyšedšÍ z pokolení Májového a
usilujíCÍ o pravdivé zpodobení sociální skutečnosti. Překvapuje to méně
u Gustava Pflegra Moravského, jenž aristokracie neznal z přímého
názoru, než u Ferdinanda Schul~e, který žil s českými šlechtici řadu let:
mátohami bez životních kořenů a bez sociálně-politického osvětlení jsou
urozené postarvy ze »Ztraceného života«, jehož hlavní erotická zápletka
částečně souvisí s fabulí Jana Buriana, konvenční figury úplně vyňaté
ze souvislosti národně politické zalidňují Schulzovy »Šlechtické
novely« - a nejinak jest tomu také u jiných vrstevnických povídkářů.
Teprve o čtvrtstoletí později dai mnohem mladší a velmi samostatný
příslušník novinářské skupiny, soustředěné kolem »Národních listů«,
Josef Holeček, románový tvar promyšleně demokratickému názoru
o šlechtě; značná část jeho selské epopeje jihočeské »Naši« vyplněna
jest dějovou i diskusní kritikou šlechtického velkostatkářství a
rodových výsad, při čemž pohříchu tvárná schopnost povahokresebná v
aristokratické oblasti se zdaleka nevyrovná bohatému daru
polemického debatéra.

Vlastní velký básník svobodomyslných demokratů mladočeských,
jenž řízným perem feuilletonistovým často vynalézavě napadal
šlechtické odpůrce své strany, Jan Neruda, neuznal za dobré vyrovnávati
se s nimi veršem; jenom několik jeho neodola\telných epigramů ťalo
bezpečným ostřím starou i novou šlechtu, které přeje, aby se jí ve všem
stalo, čeho si její otcové u nás zasloužili. Nerudův věrný žák v
poesii v politice, Josef V. Sládek, nemohl se spokojiti s nápovědmi tak
úsečnými, ježto protišlechtický vzdor byl podstatnou součástkou jeho
uvědomění selského, v němž nacházel samy kořeny svého češství.
Proto odmítnuv již v »Jiskrách na moři« máchovský kult českých
hradů, »v nichž česká jsou jen srdce tam v kryptách práchnivící«, vracel
se v lyrických knihách své mužnosti za let osmdesátých k oslavě erbu
selského, vznešenějšího nad všecky znaky knížecí, jímž jest »klas
potem zrosený a větev hlohu«; nejjadrnější projevy tohoto Sládkova
protišlechtického smýšlení v »Selských písních« náleží však časově
již za Čechův »Zpěvník Jana Buriana«.

Když tři léta po »Lešetínském kováři« Svatopluk Čech přistoupil

204