ních rodů šlechtických, honosících se rozsáhlými velkostatky i mocným
politickým vlivem, Svatopluk Čech za mladosti ani později zblízka
nepoznal a také jako básník se o ně zhruba nezajímal - nepatřili k nim
ani oba kobylkáři, na něž se pamatoval z chlapeckých let na Berounsku,
vlastenecký osmačtyřicátník Karel Drahotín hrabě VilIani na Střížkově
a neromantický, poněmčilý rytíř Brechler z Troskovic na Vlencích, ani
baronská rodina Lexova, do jejíhož bytu v Aehrenthalovském paláci
nahlížel z okna svého studentského pokojíka v první době universitní.
Mladý demokrat byl sice již z domu vychován, aby neuznával
rodových výsad a aby dobře lišil odrodilou šlechtu přítomnou od českých
pánů a rytířů, proslavivších se v dějinách, ale přes to nedovedl se
ubrániti »tajemnému nimbu zvláštní povznesenosti«, kterou bylo urozené
panstvo pro úřednického synka obestřeno; podléhal tomuto
romantickému kouzlu zvláště, vzhlížel-li s toužebnou plachostí k dívčinkám a
slečnám šlechtickým, neosměluje se iich osloviti a obepřádaje jejich
graciosní hlavičky blouznivým idealismem - v několika versích
mladické básně »Anonym« rozveden jest tento motiv se směsí
citlivůstkářství a sarkasmu.

Politický význam šlechtické otázky dolehl naJ Svatopluka Čecha,
jakmile jal si všímati veřejného života. Poměr ke šlechtě v politické
teorii i ve sněmovní a zákonodárné praxi rozštípil již v 60. létech
české politiky na tábor staročeský a mladočeský; o deset let pak
později parlamentní zápasy o trpný odpor, o řád obecní a o
souručenství s ultramontanní »stranou práva« uvedly staročeské konservativce
v područí aristokratických vůdců, mladočeské liberály do otevřeného
boje nejen se šlechtou ústavověrnou, ale i konservativní; přední
publicističtí mluvčí obou stran utkali se polemicky právě v této otázce.
Svatopluk Čech nemohl býti ani na okamžik v pochybnostech, kam
se přikloní svými sympatiemi: demokratické přesvědčení důsledného
svobodomyslníka opíralo se o lidové povědomí potomka selské rodiny;
snivé dětské vzpomínky na půvabná sídla panská a útlé rusalky v nich
jihly pod závanem kritického úsudku o ne českosti těchto domácností;
dějinné poznání o důležitém podílu české šlechty v národním
vývoizahrocovalo se v prudkou výtku jejím dědicům, kteří odpadli od
národa; husitské přesvědčení ctitele Jana Roháče z Dubé a Bohuslava
z Michalovic bouřilo se proti ultramontánství souvěkých aristokratů
v Čechách.

202