frázistu, libuiícího si v hlučných tirádách a velkých heslech, E. Simek
si kovářovu postavu značně zmodernisoval, pojav jej nejen jako
horlitele národnostního a protikapitalistického, ale i antisemitského; ba i
Václav, jenž ani u básníka, ani u ostatních zpracovatelů látky nemá
politické fysiognomie, vrací se u něho z ciziny jako nadšenec pro
Francii svobodomyslnou a osvícenou. Drama Simkovo, které nad ostatní
pokusy vyniká také jadrnější, realistickou mluvou konversační,
přerývanou jen lyrickými vložkami z Cechovy básně, jest dokladem, kterak
si obsah »Lešetínského kováře« zachoval v povědomí generací
životnost a jak procházel v něm změnami, které prodělalo české
politické myšlení během 35 let: někdejší výraz svobodomyslného liberalismu
mladočeského s patriarchálním pozadím starých hospodářských řádú
našeho venkova přepodstatnil se na konec v skladbu typickou pro
národní socialism předválečný. I s tohoto hlediska jsou osudy Cechova
»Lešetínského kováře«, díla zkonfiskovaného a přece nad ostatní
populárního, příznačny pro naše dějiny politické - tam přísluší tendenční
idyle Cechově nesporně význačnější místo než v oblasti umělecké.

Mezi útěšnými zprávami, které ke smrtelnému loži lešetínského
kováře přináší jeho předurčený zet a dědic Václav, nezaujímá
posledního místa zvěst o kupci továrny a jejích polností: »zeman blízký kupcem
poloviny, z naší krve, k lidu lnoucí vřele - Tak tu brzo život vzkvete
jiný!« Tím odhalil Svatopluk Cech kus svého politicko-hospodářského
programu, pojatého úplně v duchu národního liberalismu. Jest
přesvědčen, že bude jenom s prospěchem našeho kraje, jestliže vedle drobného
živnostnictva a selských zemědělců se budou o držení české púdy
děliti velkostatkáři; přeie si však, aby byli vlasteneckého smýšlení
a lidového původu - český demokratism nevylučuje ani tentokráte
u něho konservativní věrnosti hospodářským zásadám zděděného
společenského řádu.

Takto odpověděl, prozatím stručným a povšechným způsobem, na
složitou a znepokojivou otázku, která čeřila ve.řeiný život český od
počátku politické konstituce a s níž se i v soukromí od dětských
let potkával na každém kroku - na problém české šlechty. Dokud
František Jaroslav Cech nep'řešel na kněžské statky, stála domácnost
panského úředníka ve stínu přízně urozené vrchnosti, kterou na čas
vystřídalo panstvo občanské; také společenské styky udržovaly rodinu
Čechovu stále v zájmu o drobnou aristokracii českého venkova.
Před
201