jež jest ctí této operní knížky, nešetřil Ladislav Novák, když r. 1919
skládal své libreto k lidové opeře Karla Weisse, provedené na
Národním divadle; postavili-li se starší libretisté do služeb ~vat. Čecha,
přizpůsobil se tento výhradně potřebám a vkusu· svého efektního
komponisty. O tom svědčí hlavně okolnost, že celé druhé děíství trojaktové
opery položeno do správcova bytu: tam netoliko rozkošnická zábava
panská vystřídá zoufalství svedené Barušky, ale tam přichází i Liduška,
nasazujíc dívčí svou čest, prosit za chaloupku, tam vniká s
rozvášněným davem i kovář revolucionář, aby podnítil vzpouru a paličskou
odvetu; jak nečechovská to obměna takřka cudné obrany kovářovy!
I jinak vyprchal Čechův duch z celku: křiklavá sentimentalita sociální
zatlačila skoro nadobro patriarchálního ducha selské idyly; ústřední
postavě vzata jadrná prostota; lyrické vložky zůstaly nezužitkovány
- divadelnická záliba v hrubých účinech chopila se tu populární látky,
jevíc úplnou lhostejnost k jejímu původnímu básnickému útvaru.

To platí také o třech hrách vzniknuvších mezi těmito oběma
librety a určených pro lidová jeviště. Samostatné hodnoty slovesné
nemá ani »lidová hra o 4 dějstvích« od Tomáše Val. Hubeného (1913),
ni »obraz ze života z dob českého probuzení o 3 jednáních« od Marie
L. Klihnlové (bez data), ani »činohra ve 3 dějstvích« od Edvarda Šimka
(1920). T. V. Hubený opírá se netoliko o Čechovu báseň, ale i o první
libretistické zpracování, E. Šimek přirozeně použil postupu svého
operního tekstu, M. L. Klihnlová, jež si osobila nejvíce motivické
volnosti, znešvařila látku četnými invenčními nechutnostmi. Ve všech
třech hrách přiřčena začná úloha Barušce, jež za nepřítomnosti J ózovy
stává se obětí správcovou a svedena hyne v zoufalství; u Hubeného
i Šimka dokonce zešílí, u M. L. Klihnlové, která ji učinila dcerou
dělníka Prokopa, končí samovraždou teprve, když navrátivší se Józa
ji i s dítětem prokleje; rovněž správcův pokus svésti kovářovu Lidušku
vrací se ve všech dramatech, leckde velice nevkusně. Tento upřílišený
zájem o intimní a erotické osudy hlavních i podružných postav byl
značně na ujmu sociálně politickému prohloubení látky, oč se bylo
Svatopluku Čechovi jednalo především. T. V. Hubený tak málo
porozuměl dějinnému obsahu »Lešetínského kováře«, že venkovany
převlékl do »svérázu«, krojového, správce továrny do šatu rokokového,
vojsko do starodávných bílých kabátů a modrých spodků. M. L.
Klihnlová z málomluvného obránce zděděné půdy učinila vlasteneckého
200