nejpochybnější části Čechovy skladby. Kromě hudby i výtvarné umění
podporovalo populárnost »Lešetínského kováře«, a není dojista
náhodné, že se v něm nejlépe zalíbilo výtvarníkům, kteří vždy potřebovali
značného stupně literárnosti, aby vytvořili kus po chuti diváctva. To
platí stejně o pateticky vzrušené soše Lešetínského kováře od Viléma
Amorta jako o divadelně účinném, ale malířsky prázdném výjevu
mistrova odporu proti vojsku od Jaroslava Špi11ara; obecně oblíbený
motiv původu literárního měl v obou případech malíři i sochaři
prominouti soustředěné úsilí o řešení přísně výtvarné.

Roku 1899 rozhodl se Svatopluk Čech zařaditi »Lešetínského
kováře do druhého svazku svých sebraných spisů a před tím se smluvil
s politickými úřady na . obapolném kompromisu; dílo bylo propuštěno,
když se básník uvolil několik míst obměniti a jiná z původního textu
vypustiti; opětně, ba tentokráte větší měrou než po prvé rozhodovaly
u censury zřetele národnostní před stanovisky sociálními. V této
podobě, kterou si dochoval až do Strejčkov.a diplomatického otisku
prvního vydání r. 1920, stal se »Lešetínský kovář« východiskem
několikerého zpracování scénického; ke dvěma průměrně dobrým libretům
prostředních oper druží se tři dramatické verse, stojící pod úrovní vážné
literatury.

Libreto, které napsali 'fo 1903 Pavel Nebeský a .Edvard Šimek
k opeře Stanislava Sudy, přimyká se co nejtěsněji k Čechově básni
a skládá se namnoze z citátů z ní seskupených dosti obratně v
melodramatické scény; hlavně písňových vložek použili auktoři vydatně.
Tím, co přidali k Čechově látce ze svého, rozvádějíce do široka její
střídmé nápovědi, neposloužili nikterak celku, ale právě tyto motivy
uhájily si i v pozdějších zpracováních látky životní právo. Jest to
hlavně příběh lásky a svedení Józovy milenky Barušky, kterého se
Sv. Čech jen lehce dotýká, ale jenž tuto promítnut řadou plačtivých
výjevů; kromě Barušky svedl by mlsný správce továrny rád i Lidušku
kovářovu. Celkem však melodramatický živel milostný zůstal u
N~beského a Šimka v rovnováze s veřejným děním obranně revolučním,
až na lyrické intermezzo, vložené mezi první a druhé dějství a vyplněné
několikeronásobným plačtivým loučením; ústupkem opernímu vkusu
jest také, že na rozdíl od básníkova pojetí krvavá srážka kovářova
s vojskem jest položena na sám konec závěrečného třetího aktu po
zásnubách Václavových s Liduškou. Úcty k básníkovu slovu a duchu,

199