dílo Čechovo. Důtklivé naléhání Jana Nerudy, který si pro novou
svou knihovnu »Poetické besedy« po »Petrkličích« takřka objednal
novou epickou skladbu Čechovu, pohánělo básníka; nevzdal se sice
ani tentokráte, zvláště v úvodních částech veršované povídky svého
obvyklého postupu slohové ciselace, ale nevyčkav ani, až nová práce
dozraje svého závěru, posílal rukopis po částech nakladateli Valečkovi,
takže bleděmodrý jedenáctý svazeček Nerudovy veršované knihovny
vyšel ještě před vánoci r. 1883, tak plodného samostatnými publikacemi
Čechovými. Úspěch v časopisecké a: novinářské kritice i mezi
obecenstvem byl okamžitý a pronikavý a upozornil na tendenci revoluční
idyly také státní návladnictví, jež si umínilo napraviti, že kniha prošla
bez závady policejní censurou. tlned na počátku ledna r. 1884 nařídil
trestní soud pražský dodatečnou konfiskaci »Lešetinského kováře', a
zakázal jeho další rozšiřování; právních námitek výmluvného obhájce
básníkova neuznal. Za důvody svého nálezu uváděl, že báseň »hledí
popuditi dělníky proti živnostníkům« a »vybízeti k činům v zákonech
zapověděným«; obvinil ji úhrnem z »přečinů proti veřejnému pokoji
a řádu«. Pročítáme-li velmi četná a rozsáhlá místa inkriminovaná,
vystupuje v nich však mnohem důrazněji rozhodná tendence národnostní
než polemika, neb dokonce agitace třídní; státní návladní sledoval
zřejmě cíle tendence politické, nikoliv sociální, a tak mimoděk pronikl
správně k podstatě básně a k záměrům auktorovým. Úřední rozhodnutí
nedovedlo však »Lešetínského kováře«, jenž při konfiskaci byl již
značně rozšířen, vymazati z paměti a lásky čtenářské; v hojných
opisech dílo bylo šířeno, a r. 1892 dopraven byl do Čech z Ameriky v
četných výtiscích úplný patisk »Lešetínského kováře«, o nějž se postaral
omažský »Pokrok západu«. Tehdy již obklopovala slavnou
konfiskovanou knihu dvojnásobná popularita, která se také slovesně projevila
silným vlivem básně na veršovanou povídku z moravského života
venkovského od tehdejšího Čechova epigona P. S. Procházky »Na úrodné
půdě«: vedle vzdorného hrdiny, obestřeného jakousi politickou
svatozáří, oblíbeni byli stejně sladce sentimentální milenci se svou písňovou
lyrikou lásky a věrnosti. K tomu přispěl zvláště hudební staromilec
Prantišek Pivoda, hovějící vždy ochotně pochybnému vkusu
obecenstva, jenž r. 1885 zhudebnil a v samolibém omylu Antonínu Dvořákovi
připsal jedenácte písní, vložených do básně; z nich skoro znárodněl
líbivý kuplet Václavův deště jen dále pojď!« Takto žily nejtrvaleji
198