šlechtic; Václav sám přináší si tolik úspor, že může pro sebe a pro
Lidušku koupiti kovárnu i s chatou - česká půda' jest zachráněna pro
rodinu a pro národ, takže kovář, požehnav ještě svazku Václavovu
s Liduškou, může spokojen a s vědomím, že zvítězil, v míru zemříti.

tIlavního dějového pásma se tento Václav, načrtnutý pouze
zběžnými a schématickými rysy, zúčastní teprve na závěru jako pravý
deus ex machina; před tím nepoznává čtenář ani jeho politického, ani
sociálního smýšlení a nedovídá se nikterak, jak se kovářův tovaryš
staví k rozvratu svého rodného Lešetína. Osiřev nadobro, pozbyv
sourozenců i rodné chalupy, našel Václav nový domov u kováře, jenž
byl důvěrným přítelem jeho otce; kromě laskavého mistra nalezl tam
i lásku jeho sličné dcerky. Když jej, nucen okolnostmi, kovář přes jeho
vlastní zdráhání a přes nabídku, že bude pracovati třeba zdarma,
propustil z práce, odešel nerad do ciziny; napřed však vyjevil i s Liduškou
mistrovi svou lásku, a nedav se zviklati jeho počátečním odporem,
vymohl si jeho svolení a slib, že dosáhne ruky dívčiny. Vyslouží si ji
nejen touhou a: věrností, ale i vytrvalou prací. Tato konvenční idylka
lásky Václavovy a Liduščiny jest druhou složkou básně, ale nasládlou
svou titěrností, nemužnou svou něžností odlišuje se velmi nepříjemně
od hlavní epické látky, s níž ostatně není náležitě skloubena. Netoliko
oba cukrující se milenci, ale i starý, zasmušilý mistr jest strhován do
malicherné sentimentality, jakmile jde o události této lásky: jak
citlivůstkářsky dokresluje, či spíše skresluje postavu vzdorného
odbojníka, spoléhajícího vždycky na vlastní pevnou vůli, závěrečný výjev
šestého zpěvu, kde kovář dává na své rozhodnutí o Lidušce působiti
neočekávané náladě, dostavivší se Z'a! večerního klekání a strhující
drsného muže k modlitbě, ano i k slzám! Jest to hotový barvotisk
vkusu málo vyběravého: zatím co se Václav laská s Liduškou,
ozařován odleskem kovářské výhně, hledí mistr oknem, tonoucím v ohni
červánků, ke hřbitovu, a teskní, nacházeje tam náhrobní kříž své
Anny. " arciť smír a požehnání následují.

To, čeho se o Václavově a Liduščině lásce z básně dovídáme,
jsou obrysy co nejobecnější a při své povšechnosti pramálo zajímavé;
mohlo by býti jinak, když obě postavy, milencova a milenčina, zůstaly
vůbec neprovedeny? Příběh lásky nevypráví se formou výpravnou,
nýbrž řadou písní, jak to Svatopluk Čech byl provedl již v mladistvé
své »Bouři«; jest velmi pravděpodobno, že naň při tom působil básnický
194