Prokop i se svým hloučkem značí zubožený dělný lid, v němž
neuvědoměle a zmateně se hromadí revoluční látka, čekající na nahodilý
doutnák a živená temperamentem, nikoliv myšlenkou. I za Rolandem
i za Vladimírem opožďuje se lešetínský proletář, jehož touha po
revoluci propuká velmi příznačným výbuchem:

»Aspoň jednou sobě
ulevím! Té bouři, jež mi hučí

spoutaná již dávno ve útrobě,

lačné zlobě, kypící té žluči;

aspoň jednou duše má si nahne

z číše pomsty, po níž dávno prahne!«

Celkem neznamená Čechovo pojetí dělnické bídy a dělnické vzpoury
valného pokroku proti oněm slovesným dílům šedesátých let, jež,
opírajíce se o skutečné výjevy továrního povstání a o živé proudy v
mladém českém hnutí dělnickém, po prvé uvedla do našeho krásného
písemnictví pátý stav; po dvaceti létech, vyplněných tajným úsilím
socialistickým, nedovedl Svatopluk Čech říci o těchto zjevech a
problémech více než Rudolf Mayer v ponuře krásném symbolu básně
»V poledne«, Gustav Pf1eger Moravský v pravdivých obrazích
románu »Z malého světa« a františek Věnceslav Jeřábek v malbě
továrního prostředí v dramatě »Služebník svého pána«. I on, dědic
názorů z let šedesátých, zůstává lidumilným liberálem beze schopnosti
osvojiti si socialistické smýšlení, ale na rozdíl od svých předchůdců
prohlubuje otázku ve smyslu národní politiky české: kapitál jeví se mu
zároveň i nebezpečím národním, protože jest to kapitál cizí, jenž své
moci nad zaměstnanci zneužívá k odnárodňování a zároveň ubírá
zděděnou půdu českému zemědělci.

První jiskra do zápalných látek v Lešetíně jest vržena, když
u přítomnosti všech rebelů Brázda kováři vypravuje, že poslední při
prohrál, a že jeho usedlosti i kovárně hrozí exekuce; kovář se
odhodlává neustoupiti ani zbraním a J óza i Prokop ujišťují jej svou pomocí.
J de nyní o to, míti proti zbraním pohotově také zbraň, a tu kovář,
posílen husitskými vzpomínkami, překuje selské nářadí na zbroj.
Připravené oruží nezahálí dlouho. Když kovář posměšně odmítne správce
s ozbrojeným průvodem, jenž přišel kovárnu zabavit, a když roztrhá
192