rozumbrada Brázda se zchátralým zevnějškem někdejšího zámožného
sedláka, s rozvláčnou výmluvností a s karakteristickou průpovídkou,
jest figurka, jakoby vyňatá z Hálkových »Pohádek z naší vesnice«;
v jeho návratu k rodné půdě, jíž nedovedl zachovat, málem jest
zkarikovál1ia hrdinská věrnost kovářova; otevřeného odboje se Brázda
neodváží. Chuďas J óza náleží ke skupině čechovských vystěhovalcú,
kteří se z ciziny vrátili zklamáni a nu zni, ale jeho záští na továrníka
temení ještě z jiného zdroje než z hořkosti proti těm, kdo mu do ruky
vnutili hůl poutnickou; za jeho zámořského bloudění svedl mu fabrikant
děvče, jež v zoufalství se i s mrtvým dítětem utopilo. Nezcela vkusně,
s křiklavou sentimentalitou motivována tu proletářova nenávist k
bohatci pohnutkami čistě soukromými. V konečném boji lidu s továrníkem
stává se Józa vůdcem vzbouřenců, rozdává mezi ně zbraně, velí k útoku
na továrnu, vraždí svůdce své Barušky a sám padá ... ani národní, ani
sociální motivy neurčují jednání tohoto mstitele cti snoubenčiny.

Tím zajímavější jest dělník Prokop, jenž stále vystupuje »v malé
tlupě soudruhů svých s lící utýranou«; básníku nešlo o to, aby jej
prokreslil individuálně, nýbrž podal v něm typ českého továrního
dělníka, jak naň hleděly lidumilné sympatie liberálů v létech osmdesátých.
Nejmocněji zdůrazňuje básník dělnickou bídu: v cá'rech, polohladoví a
pobledlí slouží muži, ženy a děti kapitálu, jenž nesmírně bohatne z
jejich mozolů; doma je čeká vychladlá, pustá světnice, kde se tetelí
hromada opuštěných dětí; často jim kyne tělesný úraz a zmrzačení při
práci, za něž neschopného invalidu odškodní zaměstnavatel ubohou
almužnou. Nejde tedy prozatím o sociální vědomí, nýbrž o sociální
soustrast s odstrčenci společnosti. V nich samých houstne odpor proti
»tyranům« ve vzdor, jenž však jest nečinný a neodhodlaný; Prokop
vyznává, že dělnému lidu je jednak třeba uvědomělých vůdcú,
jakým se mu jeví právě kovář, jednak vlastní odvahy, která by se
stále neohlížela na ztrátu chleba a byla ochotna dáti něco v sázku.
Jedinkráte v obžalobných a výbušných řečích Prokopových kmitne
záblesk čehosi, co bylo by možno nazvati smýšlením opravdu
socialistickým; to tam, kde, mluvě o továrníkově zálusku na kovárnu,
protestuje, aby na jedné straně krčilo se na sta proletářských otroků a na
druhé hromadil bohatý jedinec všecko jmění a moc ve své zpupné
ruce. Ale není to ještě smýšlení, nýbrž spíše jen náladový výtrysk
vzdorné chvíle, vyjádřený nikoliv náhodou řečnickou otázkou. Jinak

191