svaté právo na půdu«, jež nemůže býti v rozporu s právem božským;
jest si nesporně vědom, že před Bohem jest bez viny, když vyzve
v zápas mocnosti světské a když zašlape v prach jejiqh autoritu.

Děj básně postupuje přímočaře jakožto výsledek srážky této
neoblomné povahy mravní s nepřátelským živlem továrním,
domýšlejícím si mnoho do své převahy; jakmile představitel a mluvčí
německého kapitálu, správce z továrny, se octne se svými návrhy tváří
v tvář neústupnému kováři, dochází ke konfliktu, jenž nepřipouští
smírného řešení. S prudkou svou přímostí naznačí to hrdina z kovárny
hned po prvé, když tovární správce, sám opojen rozmachem nového
průmyslového podniku, k němu přichází s nabídkou, že odkoupí od
něho pro továrnu všecky jeho pozemky i s chalupou; již tu vypukne
nesmiřitelné záští drobného zemědělce a živnostníka proti ..
kapitalistickému hospodářství, a kovář ze své světničky vykazuje rozhorlen
cizince, zdůrazňuje své rozhodnutí: »A kde stojím, na té umru půdě.{(
Kovářův vzdor nepovolí, ani když dílna uprostřed vylidněné vesnice
nemá práce, takže mistr musí propustiti milého tovaryše, ani když
kovář na konec osamí, opuštěn nestatečnými vystěhovalci; všemu na
vzdory, jako živý protest proti postupujícímu rozvratu domova, chce
»aspoň hrstku rodné země z těch jícnů vytrhnout«.

Ale když prodlužen a zubožen, s vráskami v líci a šedinami ve
vlasech i na bradě, vysílen panskou zlobou a neustálými soudními
procesy, u vyhaslé výhně a nad prázdnou kovadlinou, pohřížen buď do
četby kroniky neb do temných myšlenek, »kovář, který nekuje«, se
postupně odhodlával ke vzpouře - básník zobrazil tento růst
revoluční nálady kovářovy svým oblíbeným, do široka rozpředeným
přirovnáním o vzdouvající se horské bystřině z jara - nestál již sám.
Jedenáctým zpěvem mění se podstatně perspektiva skladby. Dotud
kovář neměl důsažnějšího vzahu ke svým spoluobčanům, ba odlišoval
se od nich v pýše individualistově; nanejvýše »marně prosil a lál«.
Nyní, když starý Lešetín úplně ustoupil obci tovární, stává se zpust1á
kovárna shromaždištěm všech obětí nového řádu, žehrajících do
kapitalistické zvůle - skladba mění se z rodinné idylky v sociálně
podloženou epopeji hromadné vzpoury. Na třech typických postavách
doložil Svatopluk Čech náladu lidových vzbouřenců: na scházejícím
selském staromilci, sousedu Brázdovi, na zklamaném vystěhovalci
J ózovi a na dělníku Prokopovi, mluvčím továrního proletariátu. Starý
190