rozdíl od svých povstaleckých přátel se omezuje na sebeobranu a v ní,
neučiniv nikomu násilí, bohatýrsky umfrá. I mínil Svatopluk Cech
takto v jednom a témže díle projeviti dvojí odchylnou polaritu vlastni
povahy: idyličnost a revolucionářství, selský sklon ke klidu a buřičský
vzdor, cit pro starodávnou intimitu domova a smysl pro hrdinský čin
obranný. Tím se mu naskytoval zároveň těžký problém slohový,
sklenouti vyšší jednotou části idylické a obrazy sociálního rozvratu i
obranné vzpoury, ale to se básníkovi nepodařilo - v celém díle zeje trapná
trhlina mezi oběma nesourodými složkami.

Velmi názorně se před básníkovým okem rýsoval zachovaný kout,
soustřeďující starodávnou českost a vesnickou idylu, kam mínil položiti
děj. Ještě dříve, než r. 1883 přistoupil k rychlé a velice soustředěné
práci o »Lešetínském ,kováři«, napsal lyrickou oslavu zvonů
třemšínských, namnoze podobnou vstupu cyklu »Ve stínu lípy«; touha po
domově a vzpomínka na šťastné dětství vykouzluií si utěšený obrázek
venkovského zátiší, jehož duše takřka byla zakleta ve hlaholu zvonů.
Lyrický tento vzdech, značně rozšířen a elegicky prohlouben, přešel
pak do básně a to na místo dějově dosti pozdní; Třemšín přezván
Lešetínem, a několik stručných črt o chaloupce pod omšenou střechou
rozrostlo se na propracované líčení podhorské vísky. S podrobností až
titěrnou, připomínající svými národopisnými malůvkami a mazlivými
zdrobněninami způsob tIeydukův, zastavuje se Svatopluk Cech u
rázovitých chalup a zahrádek a provází lešetínský lid s radostným
zájmem zvykoslovným celým rokem na vsi. Není to zcela klidné a
objektivní líčení; tendenčně vkládá do něho básník protest vlasteneckého
staromilce proti »cizímu přívalu«, »hltavému příboji«, »charé jeseni
přítomnosti« a hned podle své protikladové metody staví vedle
původní rázovitosti lešetinské nenárodní, ano protinárodní civilisaci,
vpadnuvší sem přes »hory nevěrné«. Obraz cizácké továrny nepohřešuje
ponuré a temné krásy, ale bezprostředně se tato vise »nového chrámu«
mění v obžalobu a invektivu, a to sociální; ctitel patriarchálního
venkova se vzápětí vykukluje jako mluvčí vykořisťovaného dělnictva. Tento
nový svět páry a kouře, strojů a řemenů, vysilující mechanické práce
a dělnické bídy nestojí prostě v e dle starodávné idyly patriarchální,
nýbrž podniká na ni promyšlený útok a postupně ji rozkládá: porucha
vesnického svérázu, prodej zděděné půdy, zámořské vystěhovalectví,
proměna drobných rolníků v tovární zaměstnance, toť hlavní zla, jež

187